Zugspitze 2014

S radostí oznamuji, že všichni naši zvládli nástrahy Zugspitze, moc GRATULUJI. Popasovali se s těžkou tratí, sáhli si na dno a šťastně dorazili do cíle. Jak se jim líbilo, jaké zážitky si odvezly, co je překvapilo a mnoho dalších zajímavostí najdete v krátkých rozhovorech.

Radůz



Když se řekne Zugspitze, co tě jako první napadne a proč?

 - se slovem Zugspitze se mi vybaví nádherný kus přírody spojený s príma turistikou, lyžovačkou a díky aktuální zkušenosti taky velmi atraktivní ultratrailový závod.

Jak se vyvíjel závod z tvého pohledu?

- myslím si, že díky jistým zkušenostem z loňského roku se závod vyvíjel dle mých předpokladů. Záměr šetřit síly hlavně na druhou půlku závodu se podařilo splnit, rovněž také pohlídat prudké seběhy se myslím povedlo. Velikou neznámou byla pro mne ovšem trať od čtyřicátého kilometru dále. Bylo příjemné zjišťovat, že se sem tam na trase objevil Čech, či Polák a tak se daly vyměnit názory na trať a závod jako takový, navíc jsem po celou trasu běžel s Pepou, takže konzultace o všem možném probíhaly neustále. Pořád dokola jsem si připomínal důvod mého snažení... závod si hlavně užít, vnímat tu atmosféru, každého závodníka, trať a krajinu kolem... . Zvolené tempo plně vyhovovalo a energie se dala doplnit na kvalitně zásobených občerstvovačkách, jediný problém jsem měl s pravým chodidlem, kdy jsem cítil zrození puchýře od vlhké ponožky...špatně přeskočený potůček :-). Vše vyřešil kvalifikovaný zásah lékařské pomoci na padesátém kilometru. Po zapnutí čelovek se trochu vytratilo kouzlo horských masivů, ale zase bylo možno obdivovat úžasně nasvětlené městečka v údolích. Pro mne byl opravdu očistec zjištění, že je devátá a desátá občerstvovačka vlastně tatáž, kdy bylo nutno zdolat zhruba čtyř set metrové převýšení a následné prudké klesání prakticky až do cíle...tehdy jsem si vzpomněl na Michala a upřímně jej litoval. Na finální doběh do cíle nás vyburcoval německý závodník, který nám "dýchal" na paty...finiš s hlásícími jmény, medaile na krku, finiš tričko v ruce a ten slastný pocit, že dál už cesta vede jen na nedaleký hotelový pokoj...

Krizí bylo asi několik, ale které byla největší, kde a jak jsi ji překonal?

 - možná to bude divné, ale skutečná krize nepřišla...jak jsem již psal výše psychicky náročný byl poslední výstup se speciální čtyřstovkou nakonec a závěrečné sestupy, ale to už se zase daly počítat kilometry do cíle na prstech a to byla vždy vzpruha... .

Byla to typická “německá” organizace? Vše bylo “pünktlich”?

 - opravdu se zde projevila typická německá pečlivost o "pohodlí" závodníků po všech stránkách, včetně zdravotního zabezpečení...o tom se nám může v našich podmínkách jenom zdát...bohužel. Jediná výtka a myslím si i krok zpět byly speciální skládací kelímky na nápoje, které si musel každý závodník nosit sebou (malý obsah a složitost při manipulaci) ty se asi příští rok  již neobjeví.

Největší překvapení na trase?

 - pasoucí se krávy nad 1900 m.n.m. a kozy nad 2000 m.n.m.   :-)))))

Za rok znova a rychleji?

 - je tolik krásných míst na světě...a život tak krátký...takže za rok ano, ale někde jinde... .


Pepa



Když se řekne Zugspitze, co tě jako první napadne a proč?

Ještě nedávno pouze krásná příroda, štíty hor ozářené sluncem, nádherně zelené údolí, křišťálově čisté potoky a jezera. Po minulém víkendu…  ACDC  … mačkáme se na startu a všude kolem zní Highway to hell … probíháme první časovou bránu a ocitáme se na cestě… nádherný pocit očekávání, napětí i uvolnění… to je na každém závodě podobné, ale tentokrát i trochu jiné, vydáváme se do „velkých“ hor a to dává závodu další rozměr - krásný pocit volnosti, prostoru, máme svoje představy a očekávání a stát se s nimi může cokoliv, máme před sebou spoustu hodin a je jen na nás jak s nimi naložíme…
 

Jak se vyvíjel závod z tvého pohledu?

Dobrý začátek, slabý střed,  velmi dobrý závěr. Závod byl dlouhý, profil trati jsem znal, terén odhadoval, myslím, že začátek byl dobrý, držel jsem si optimální tempo, běžel jsem v „balíku“  lidí spolu s Radůzem, tempo nahoru mohlo být možná i vyšší, ale na úzké pěšině nemělo smysl předbíhat, hlídal jsem si seběhy na své možnosti - tak, ať  se příliš „nerozbiju“  a vydržím celý závod. Přibližně kolem 40.  kilometru jsem se ale začal trápit se žaludkem, stalo se mi to takto poprvé a nebyl to moc příjemný zážitek, nicméně se může stát a k tomuto sportu to asi občas i patří – doposud jsem o tom jen četl, no to mi vydrželo až zhruba  na 75.km, pak to zase šlo a hlavně ze seběhů jsem měl výborný pocit. Do cíle se mi běželo lehce a i když jsem byl rád, že jsem tam, pokud by závod pokračoval - šlo by to :-) celkový čas 22:02:53,5 a vzhledem k tomu co jsem v průběhu závodu prožil  - velká spokojenost.

 

Krizí bylo asi několik, ale které byla největší, kde a jak jsi ji překonal?

Tak jak jsem zmínil, krizi jsem měl jednu, ale hodně velikou a dlouhou, takovou jsem ještě nezažil, myslím, že jsem závod dokončil hlavně „hlavou“. Asi na 40 kilometru mi přestal fungovat žaludek, něco jsem ve stravě – doplňcích špatně zkombinoval a udělalo se mi zle, nemohl jsem jíst a ani pít. Vylil jsem iontový nápoj, ale zjistil, že nemůžu ani vodu a to mne docela vystrašilo, začal jsem se obávat, že do cíle je daleko a na rezervy to nedám, obával jsem se dehydratace a začal mne děsit Alpspitz - poslední velký kopec na trati a i když byl ještě daleko, vždycky, když jsem koukl na profil tratě připadal mi jako strašidlo. 55. kilometr - výborně vybavená občerstvovací stanice, za časovým kobercem lékařský stan, kterým každý prošel a mohl si nechat ošetřit bolístky, já jsem žádné neměl, ale žaludek v háji. Tady se o mně doslova postaral Radůz – za což kamarádovi dodatečně děkuji :-), jen jsem seděl a snažil uklidnit žaludek, on mi donesl polévku, vodu, věci co jsme měli na převlečení. Dalších dvacet km jsem se snažil udržet jídlo v žaludku v bláhové představě, že něco strávím, vše se ale vyřešilo v okamžiku, kdy jsem se toho zbavil, najednou jsem se mohl hýbat dle svých představ, jen energie ubývala,  definitivně mne zpět dostal Redbull a několik plechovek coca coly – nádhera, úplně jsem změnil pohled na tento výdobytek spotřební společnosti, fakt mi pomohl a závěr závodu byl pro mne zase potěšením :-).

 

Byla to typická “německá” organizace? Vše bylo “pünktlich”?

Ja, naturlich! Organizačně mi závod připadal dokonalý, vše včas, tam kde má být, všeho dostatek… , výborně vybavené občerstvovací stanice –kterých bylo deset, výborně značená trasa i pro pohyb v noci, hlídky a záchranné týmy, které se s přibývajícím kilometry zhušťovaly, nádherná nálada, příjemní lidé, kteří se k sobě chovali ohleduplně. Prostě schon!

 

Největší překvapení na trase?

Jak šťastný pocit může někdy dát plechovka Coca coly :-)))

 

 

Za rok znova a rychleji?

Ano, rychleji.

 

Dopisuju to tu a poslouchám When the Smoke Is Going Down – nádherná píseň, asi si to nenechám ujít … ten závod …  ten pocit … beznaděj a víra … znovu vidím jednoho ze závodníků, jak už jen pomalu sestupuje skalnatým terénem dolů, ruku, asi zlomenou, pověšenou na šátku a všem trpělivě opakuje, že nic nepotřebuje…, bolest a euforie…na chvíli se ještě v myšlenkách vracím do těch krásných hor a nechávám se opojit hloubkou údolí a výškou skalních masivů … myslím, že se tam chci vrátit - cítím se tam dobře.  Takže, když už tam budu,  rychleji :-)


Lucka

Když se řekne Zugspitze, co tě jako první napadne a proč?

Napadnou mne nejen nádherné hory, ale i stylová horská městečka, která jsou velice útulná a plná historické atmosféry. Dokázala bych tam žít. Napadne mě taky prodloužený víkend s přáteli, který mne naplnil. Ranní káva na verandě penzionu s alpskými výhledy.

 

Jak se vyvíjel závod z tvého pohledu?

Na startu jsem byla celkem dost nervózní a prvních 40 km jsem šla v háku za Majklem. Bylo horké počasí, které sem tam narušil studený osvěžující větřík. Velice mne překvapilo že nadmořská výška něco přes 2000 jde opravdu cítit při zátěži a vysokých tepech. lapala jsem po dechu jako kapr na suchu a taky mne bolela hlava. Kvůli horku jsem během prvních dvou občerstvovaček prahla jen po pomerančích a melounech, což se mi vymstilo, bylo mi zle od prázdného žaludku. Moje strategie hlavně dobře jíst byla v zápalu prvotního nadšení zapomenuta. Jakmile se však mé otáčky výrazně zpomalily a já zůstala mezi kravičkama sedět na šutru tak mě zachránil Majkl s kouskem musli tyčinky. Měla jsem pocit že to už asi vzdám, protože mě i dost bolely svaly v nohách a celkově jsem byla v háji. Po dvou soustech tyčinky a spatření cedule s nápisem ''50km to go'' jsem se vzpamatovala a zase to rozběhla a dala si přesný jídelní plán na druhou část závodu. Bylo mi líto Majkla, který mi pomohl tou tyčinkou, ale kvůli kolene zpomalil a oddělili jsme se. Po zbytek závodu mi chyběli známe tváře, ale i tak jsem se probojovala až do cíle. Byla jsem ráda, že nemám žádné problémy s nohama a můžu hodně trati jak já říkám šudlat, protože do běhu to má asi daleko. Na trase jsem si velice užívala výhledů díky krásnému počasí. Tento závod pro mne zůstane opravdu nezapomenutelný.

 

Krizí bylo asi několik, ale která byla největší, kde a jak jsi ji překonal?

Z nejhorší krize mě dostala Majklova musli tyčinka za což mu moc děkuji!

 

Byla to typická “německá” organizace? Vše bylo “pünktlich”?

Ano byla. Pasta party byla skvěle zorganizovaná, nezaznamenala jsem žádné zmatky. Den před závodem probíhalo EXPO, kde člověk dostal i pár dárečků a zajímavé slevy. Atmosféra před startem byla nakopávající.

 

Největší překvapení na trase?

To snad ani nebudu radši popisovat, když tak osobně.

 

Za rok znova a rychleji?

Po závodě jsem se se Standou shodli že příště půjdeme jako turisti a budeme se kochat krajinou a skvělým zázemím po turistiku. Nebudu však lhát, že ve mě už nehlodá červíček jít to někdy ještě jednou a lépe.



Michal

Když se řekne Zugspitze, co tě jako první napadne a proč?

Vzpomenu si na výhled z balkónu při ranní kávě a neskutečný pohled na skalnatou horu, která ve mně vzbuzuje respekt a nadšení. Hlavně touhu si vyběhnout nějakou z těchto vrcholů. Jako sportovci velkého jména, kteří nechodí do práce jako já a běhají po podobných horách.

Jak se vyvíjel závod z tvého pohledu?

Závod byl moc těžký. To musím říct hned ze startu. Myslel jsem si, že převýšení, které je srovnatelné s B7, bude v pohodě. Opak byl pravdou a nadmořská výška byla znát. Měl jsem občas pocit, že už nemůžu, konec, nemám tady co dělat, ale nebyla to klasická únava. Taková únava, která se dala zlomit čokoládou. Myslel jsem si, že takový pocit mám jen já, ale parťačka Lucie mi potvrdila to samé. Mé zranění levého úponu v koleni, které jsem si léčil od Horské Výzvy, jsem zdárně zahnal. Díky kamarádce fyzioterapeutce Monice a doktorovi, který mi podával injekce a masérovi Romanovi. Měl jsem z toho strašný strach, aby se úpon neozval a taky to způsobilo i docela malou přípravu na tento závod. Start byl úžasný. Hrála zde motivující hudba a nervozita se dala krájet. Závod se vyvíjel prvních 40km skvěle. Žádná bolest a krása, kterou jsem viděl kolem sebe poprvé v životě. Prostě skvělé. Velké převýšení a stoupání mi daly zabrat. S Lucií jsme se drželi pospolu a konzultovali na každé občerstvovačce pocity, výhledy a zbývající km. Nejtěžší zážitek bylo dosáhnout nejvyššího vrcholu tratě a posléze posledního. Pohled z 2600m byl úžasný. Šli jsme posledních 400m po hraně. Nalevo nic a napravo nic. Šílené, to na Lysé nezažiju asi nikdy. Nakonec mne zklamalo pravé koleno, kdy mně začala bolet čéška a seběhy byly moc bolestivé. Na druhém vrcholu trati jsme se s Lucií rozdělili. Musel jsem použít nějaké prášky, které nezabraly. Namáhal jsem více pravou nohu, abych odlehčil levé a to mělo za důsledek pomalé otravné bolesti úponu. Když se trať narovnala v půlce trati a mohl jsem zase chvíli běžet, ulevilo se mi od bolesti. Řekl jsem si, supr. Nahoru a rovinky mne bolest opustila a seběhy pomocí hůlek nějak zvládnu. Měl jsem před sebou zhruba 50km a pocit to byl šílený. Jak dlouho budu tím pádem na trati, dokončím to, vydrží nohy??


Krizí bylo asi několik, ale které byla největší, kde a jak jsi ji překonal?

Byly asi dvě. Jedna, když mne začalo otravovat koleno a dostal jsem se do občerstvovací stanice 5, kde bylo dost lidí, kteří fandili všem okolo. Trochu jsem doufal, že potkám Peťulku a uteče mi pár slz dojmů, jako malému klukovi. Nic z toho se nestalo a byl jsem zase sám. Lucie byla přede mnou a Peťka nikde. Potkal jsem akorát Radůze, který mne podpořil a vyhecoval k dalšímu výkonu a k pokračování. Zadal jsem si nový úkol, který mne držel. Nesmí mne Radůz a Pepa doběhnout. :-)

Druhá krize byla u posledního okruhu, kdy km neubíhaly a značení, kolik zbývá do cíle, mne drtilo. Viděl jsem jen obrysy štítu hor, které byly kolem, a okruh přes poslední dvoutisícovku mne drtil. Dal jsem si do uší mp3 a zatnul zuby a makal. Když jsem po dlouhé útrapě dolezl na poslední nejvyšší bod, do očí mi vlezlo pár kapek slz emocí. Mám to za sebou. Teď jen sejít posledních cca 6km a převýšení 1200m. Bolest při každém kroku ukrutná. Městečko svítilo pode mnou, ale cíl byl ještě daleko. Emoce byly obrovské a získání medaile za splnění trasy byly na dohled. Dokázal jsem to a teď mne nezastaví už nic... Do cíle jsem doběhl jako vítěz a hlásili mé jméno a čekal mne tam človíček, který mi dal medaili. Pak jsem objal svou ženu Peťulku a moc mi nechybělo k slzám. Mazec, mám to za sebou. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nemohl...

Byla to typická “německá” organizace? Vše bylo “pünktlich”?

Organizace byla na jedničku. Co se týče registrace, jídla, tratě a značení. Tady by si měli vzít ponaučení čeští organizátoři. Člověk vnímal naplno atmosféru a nemusel se zabývat ničím než jen závodem. Opravdu to za ty prachy stálo :-)

Největší překvapení na trase?

Největší překvapení na trase je kouzelná krajina. Zvířata, voda, hory. Jako z pohádky. Prostě úžasné. Jinak překvapení nad otázkou, proč a co tady dělám, proč :-)

Za rok znova a rychleji?

Chtěl bych se tam někdy vrátit jako turista i jako závodník. Je to trochu dražší, ale stojí to za to. Snad někdy jindy....

Chtěl bych poděkovat všem okolo, co mi fandili a co na mne mysleli. Hlavně svojí Peťulce, která byla pro mne velkou oporou. Hodně silně jsem prožíval cíl, kde na mne čekala. Emoce byly šílené a budu z toho čerpat ještě dlouho. Ještě i Lucii a Standovi za podporu a srandu, kterou jsme si užili při pobytu. Liborovi za dres Oceláků, který nechal dodělat na poslední chvíli. Prostě všem. Už se těším na další horský závod...


Iva

Když se řekne Zugspitze, co tě jako první napadne a proč?

Kromě „Grüss Gott!“ ještě obrovský kamenný masiv, který se najednou zvedne z roviny a na jehož úpatí je tradiční bavorské městečko Garmisch-Partenkirchen s malovanými penziony a blankytně modrá jezera. A neskutečný klid a pohoda. Lidé na procházce, na kolech, usmívají se.

Jak se vyvíjel závod z tvého pohledu?

Závod se začal vyvíjet zajímavě už při prezentaci, kde jsem se dočetla, že časový limit je o 30 minut kratší, než uváděly materiály na webu, takže 13 hodin 30 minut. Hlavně se nenechat odradit ještě před startem. Od samotného počátku to byl pro mne boj s časem. Na první kontrole po 15 km jsem měla do limitu 5 minut a tak to šlo celou cestu až do cíle. Jelikož jsem ztrácela v prudkých klesáních, musela jsem pak dohánět na všech rovnějších úsecích během, abych se vůbec do limitu vešla. Na občerstvovačkách pouze dolít vodu a kmitat dál. Na závěrečný 6,5 km dlouhý sestup, kde se na čtyřech km klesalo 860 výškových metrů, mi zbývalo 75 minut. Hlavně nepropadnout beznaději. Třeba to půjde, stihla jsem 7 kontrol, pokusím se i o cíl. Vytáhla jsem čelovku a pustila jsem se do boje s terénem. Po hodině jsem se dostala na asfaltku, 2 km do cíle a 16 minut do limitu. Během těch závěrečných metrů jsem stihla ještě přehlédnout odbočku a zakufrovat. Naštěstí pocestní mne otočili správným směrem, ztráta asi jenom 3 minuty. Do cíle závěrečných 500 m pokračuji sprintem a už probíhám metu 60 km, zatáčka do cíle, hlasatel volá Iva Bugnerova, Czech Republic a po 100 metrech protínám cíl -13:27.08,5. Jsem tady, zvládla jsem to!



Krizí bylo asi několik, ale které byla největší, kde a jak jsi ji překonal?

Bojovala jsem s hlavou po první kontrole, kdy jsem si říkala, jestli se mám pouštět dál do boje s časovými limity. I tělo už po 15 km hlásilo, že trénovat na rovince nestačí. Nádherná krajina kolem lákala jako Sirény mořeplavce – pojď, odpočiň si, je tu tak krásně. Přiznám se, že psychicky to byl asi nejnáročnější závod, jelikož jsem si do poslední minuty nebyla jistá, jestli u svého jména nebudu mít DNF. Na ten kopec Alpspitze jsem ale přece jenom chtěla o něco víc, než se kochat pohledem zdola.

Byla to typická “německá” organizace? Vše bylo “pünktlich”?

Jawohl! Vše jednoduché, neřeší zbytečnosti. Registrace odsýpá, pokyny i pro negramotné. Na Pasta party bez problému obslouží 2 000 lidí, přeprava několika set lidí na start zcela plynulá, zdravotníci po celé trase.

Největší překvapení na trase?

Překvapením pro mne byli závodníci z delších tratí, kteří mne předbíhali cestou. Závodník ze stovky kolem mne prosvištěl asi na 40. km, takže měl za sebou 80 km. Vždycky mne zajímalo, jak to dělají ti vpředu a tentokrát jsem měla šanci být u toho. Paráda, velký obdiv!

Za rok znova a rychleji?

Kdybych se výhradně věnovala trailům, tak určitě řeknu ANO. Jelikož ale svůj čas rozděluji i mezi děti, domácnost, kulturu a trochu i sport, tak říkám – uvidíme. Faktem je, že toto mne baví, ale bez tréninku to nejde. Takže uvidíme, co mi zase v hlavě uzraje v rámci novoročních předsevzetí :-).




Brzy přibudou další členové úspěšné Ocelácké výpravy....

Autor článku

Libor

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.