Valašský Hrb 2014 - Kuba to proletěl, Petr se prošel :)

Jak viděl svou premiéru Kuba

Přihlášení byl víceméně hec, zkusit sebrat odvahu, postavit se na start, na který jsem nakonec s Peťou Martinkem opravdu nastoupil. Ale abych nepředbíhal, vezmu to hezky od začátku.

Přihlášení proběhlo přes dobrou kamarádku, protože než jsem se rozhoupal, byla plná registrace, což mi dalo naději, že budu mít dobrou výmluvu, proč jsem nešel :-D Ale nakonec jsem registraci zaplatil a říkal si, že vždy se najde někdo horší než já, tak snad poslední nebudu. A kdyby ano, mohl jsem si říct, že i přes strach jsem se na start postavil a neustoupil.

Od začátku roku jsem se běhu moc nevěnoval, a jestli jsem naběhal za tento rok 60 km, tak je to moc, a to ještě díky toho, že mě vytáhla párkrát přítelkyně do Bělského lesa, jinak jsem většinu roku trávil ve Fitku nebo na horách, které mi teda asi taky dost daly, jak jsem po závodě uvažoval. Ono štrachat se s batohem po kopcích pohodovým tempem taky není asi úplně špatné, hlavní je nesedět doma zaražený v gauči, což se mi zatím daří nechávat na důchod.

Můj první závod, kdy jsem si zkusil běh do kopce, byl 29. 12. 2013 a jednalo se o závod Běh do vrchu Mosty-Skalka, kde trasa byla dlouhá 4 km s převýšením 400 m, což pro mě bylo něco nepředstavitelného běžet 4 km jen do kopce, ale nakonec jsem to dokázal a říkal si, že to není až tak špatné běhat do kopce.

Kvůli závodu VH jsem si kupoval konečně i boty na Trail, protože jak jsem viděl fota z minulého ročníku, kde závodníci běhali v totálním blátě, tak jsem si říkal, že ve svých botech do terénu bych klouzal na místě a můj cíl 3 hodiny a 30 minut by byl hoooodně daleko od reality.

Každopádně trasu jsem si chtěl projít, protože jsem vůbec netušil, co mohu čekat, ale nečekaně nebyl čas, takže jsem se pak na startu cítil, jako když jdu rozbalovat dárek v podobě kilometrů na trase. Kupodivu mi trasa náramně sedla a po veškerém stoupání pro mne bylo klesání a rovinky chvílemi odpočinku a nabírání sil na další stoupání.

Abych vzal den závodu od začátku, po noční jsme se asi hodinu doma vyspal a spěchal na místo, kde mě Petr měl vyzvednout přesně v 8:00. Samozřejmě má dochvilnost mi nedovolila přijít ani o vteřinu později, takže den začal zatím dobře, cesta byla v pořádku a já během cesty od Petra posbíral pár informací o trati, které se mi nakonec hodily.

Po příjezdu na parkoviště u drůbežárny jsme přestoupili na přistavený autobus, který nás dovezl cca 1,5 km od Horského hotelu Vsacký Cáb, kde byla prezentace a start závodu. Odtud jsme mysleli, že půjdeme pěšky, ale organizátoři to měli tak vymakané, že jsme jen přestoupili do mikrobusu a ten nás dovez až na místo, za mě úžasná organizace. Zde už jsem jen vyzvedl startovní číslo s čipem a hlavou mi proletěla myšlenka „co tu sakra dělám“ při pohledu na ostatní namakané závodníky.

Vtěsnal jsem se do malé ToyToyky a hodil na sebe oblečení na závod a posléze venku přelepil leukoplastí místa, kde jsem předpokládal, že by se mohl během závodu vylíhnout puchýř a pro jistotu požil i vazelínu, jelikož kdo maže, ten jede, že?

Půl hodiny před startem 30tky startovala 50tka, kde startoval Radůz a Pepa a já jen s obdivem sledoval, jak odstartovali s úsměvem na tváři. A v tu chvíli mi začal v hlavě odpočet 30 min do našeho startu, kupodivu jsem necítil nějaké výrazné sevření žaludku, ale jen koukal jak jsou všichni natěšení a všechnu tu energii nasával, až jsem se začal taky těšit.

V sobě jsem měl od rána dva šátečky a gel, na zádech batoh s vodou a připraveným dalším gelem a magnesiem od Petra pro případné křeče a jen se modlil, ať jej nemusím na trati použít. Do startu zbývaly vteřiny a já nastavoval hodinky, telefon a přehrávač. Ozval se start a vlna závodníků vyrazila úžasným tempem, jen jsme sledoval, kde je Petr a kamarádka Petra, kteří závod už měli jednou za sebou a tak jsme si říkal, že bude vhodné se jich držet, abych zbytečně nepřepálil začátek. Po pár vystřídáních místa s Petrou se mi ztratila a mě napadlo, že je něco špatně, že určitě běžím příliš rychle a brzy mi dojdou síly, neměl jsme odvahu koukat kolik km už mám za sebou a nebo jak dlouho běžím a říkal jsme si, že první pohled na čas bude až ve chvíli kdy se otočím za 15. km. Stále se mi běželo úžasně, do uší mi hrála hudba a já se cítil jako bych si běžel jen tak po Bělském lese. V dálce přede mnou jsou viděl Petra a říkal si ok, tak to má být.

Po dalších pár km jsem Petra doběhl chvíli pokecal jestli je vše ok a stejným tempem pokračoval dále s vědomím, že Petr i Petra jsou zamnou a já to přepálil a brzy někde v kopci padnu na kolena a budu koukat jen na boty, které jsem tak těžko nechal za sebou a mě teď předběhnou a pomyslí si "jj takových taky bylo", pocit vyčerpání stále nikde a nohy zatím neprotestovaly.

Ukázala se první občerstvovačka a já ani netušil, po kolika km byla, do pusy jsem za běhu hodil dvě kostičky čokolády, do ruky kousek banánu, který jsem po cestě hlodal po kouskách jako křeček a zapíjel pitím z batůžku. Netrvalo to dlouho a ukázala se druhá občerstvovačka a já tušil, že teď už může přijít jen otočka, která musí být někde blízko. Podle vyprávění Petra jsme poznal, kde asi jsem, když jsem naběhl na asfaltovou cestu, kde jsem se proplétal pár km se skupinkou 4 borců, a pak už viděl tu čekanou otočku a konečně jsem se mohl podívat na hodinky s očekávaným časem kolem 2 hodin. Při pohledu na hodinky, kde byl čas při otočce 1:26, jsem si říkal: "ok tak tady hoďka a půl a zpátky tak 2". Nachystal jsme si gel do ruky, který jsme si šetřil k otočce a čekal na stanoviště, kde odhodím obal.

Teď už jsem věděl, co mě cestou zpět čeká a věděl, že je na trase pár kopců, které už prostě nevyběhnu, uspokojilo mě jen to, že jsme nebyl sám, koho zpáteční kopce jen tak nepustí dál. Opět jsem si říkal, že nebudu koukat na hodinky, ať se nestresuju. Nohy asi po 20 km ztěžkly a výběh malých kopců už dával taky celkem zabrat, ale seběhy a rovinky byli stále odměnou a nabíraní sil. Cca 5 km od cíle jsme netušil kde jsem, jelikož v houfu, kterým jsem běžel od Startu, jsem okolí moc neviděl, pak jsme viděl fotografa a říkal si, že by určitě nebyl nikde daleko od cíle, takže jsme hodil pózu, že je vše úplně v pohodě a klusal vesele dál. Po pár minutách přestal hrát přehrávač a já sundal sluchátka a z dáli už slyšel komentátora a věděl jsem, že chybí kousek a za povzbuzovaní kolem jdoucích jsem přidal a těšil se na chvíli, kdy po 3 hodinách zastavím krok. V cíli mi vzali čip dostal jsem pochvalu, že sem dobrej a dostal mysli tyčinku a kelímek s pitím.

Úkol splněn. Do svého limitu 3:30 jsem se vešel s půl hodinovou rezervou a cítil se skvěle a šel naproti vyhlížet Petra a Petru a po cestě povzbuzoval ostatní závodníky, supr pocit.
Takže když to shrnu, ze závodu mám úžasný pocit a fajne triko :-D

Jak viděl svou derniéru Petr

Je sobota ráno. Možná pátek večer, protože venku je tma. Ale zase není až tak černá, spíše černošedá, takže do soboty rána nebude daleko. Trefa. Hodinky ukazují sobotu 3:20. Zbývají celé 4 hodiny na pracovní resty a pak směr Ostrava, vyzvednou Kubu a cestou necestou Valmez -> Valašský Hrb.

Cestou se snažím naladit Mňágu, aby to bylo stylové. Ale štěstí nepřeje, samá moderna. Alespoň je čas probrat s Kubou pár postřehu ze závodu z minulého roku a určit vítěznou taktiku. Je to jednoduché. Na začátku se rozběhnout, uklouznout a dojet až do cíle. Snad bude bláta dost – nebylo, tento rok bláto ošidili!

Abychom cestu zrychlili, za Valmezem jsem zvolil zkratku. Štěstí, náhoda a Kubová navigace (na 2x), nás dovedly na farmu, kde bylo provizorní parkoviště. Posbírali jsme bágly a rychle na sběrné místo, kde už nás čekal autobus. Kdybych držel pusu, už dávno řidič vyrazil, ale protože jsem dělal chytrého, o 10 minut se odjezd odkládá. Nakonec se autobus dává do pohybu a vyrážíme směr Start/Cáb.

Vyzvedneme si čísla, pozdravíme se s Radůzem a Pepou (borci si jdou stříhnout 50ku), jdeme se převléct do běžeckého smokingu a vyrážíme na start načerpat trošku adrenalin, protože ten ve vzduchů visí jak v Ostravě v lednu víte co ;)

3, 2, 1 start. Pomalu se v chumlu rozcházíme, koukám pod nohy, abych někoho nepošlapal. Po pár minutách už se dá i běžet, takže hledám cestičky, jak se prodrat víc kupředu a najít skupinku, která bude mít příjemné tempo na začátek a pak se uvidí. Skupinku jsem našel, dostal jsem se do jejího čela a běžel si své tréninkové tempo – nechtěl jsem si nic nalhávat, trénink nebyl skoro žádný (až na pár krátkých rychlých tréninků), proto jsem si dal za cíl doběhnout na otočku na 15. km a tam pocitově a) buďto držet tempo nebo b) přeřadit na vyšší stupeň.

Ale jak už to občas osud umí hezky zařídit, c) je správně. Je čas 28:21, v hlavě i při tomto tréninkovém tempu mě přepadá zajímavá myšlenka „Kamaráde, jsi v prdeli“! A byl jsem, akorát jsem ještě nevěděl, jak až moc jsem blízko pravdě. Od tohoto okamžiku už nechám nohy jít samy, tempo neřeším, jestli někoho předbíhám nebo někdo mě, je mi vcelku jedno. Předbíhá mě Kuba, na kterého se usměju, protože mám radost, že mu to šlape a přemýšlím, jestli si ho ještě někde seběhnu.

První občerstvovačku proběhnu, vezmu si pár kostek čokolády a 1 kousek banánu a běžím dále. Vím, že za 2-3 km přijde další občerstvovačka, tak proč se zdržovat ještě více. Na 2. občerstovačce se napiju a běžím dále, protože za 1 km je otočka a tak za 10/15 minutek budu zase zpět. Těsně před otočkou potkávám Kubu. Lehké mávnutí (alespoň jsem si myslel, že to bylo na mě, ale asi mával na tu slečnu přede mnou) :)

A je tady otočka, ½ závodu za mnou. Čas 1:33 hod. To mě docela překvapilo, protože pocitově jsem myslel, že už je minimálně neděle :) Nová taktika střídá tu předešlou, ustrašenou, zabrzděnou. Ona sice není až tak nová, ale v autě při cestě mě už napadla -  uklouznu a dojedu až do cíle. Tak pojď Marťas, makej, říkám si. Zrychluji tempo, na občerstovačce těsně za polovinou beru 2 kousky banánu a jeden kousek melounu.  Jako správná mediální postavička poskytnu mini rozhovor do kamery, kde říkám něco ve smyslu, že limit je štědrej, že do 5 hodin jsem doma, tedy v cíli. K mému překvapení, nožky docela hezky zrychlují a já se začínám usmívat, protože se mi do hlavy najednou vkrádají strašně srandovní myšlenky, jak doběhnu Kubu, jak na něj vybafnu – no já vím, jak puberťák, ale proč brát všechno tak vážně – hlavně při sportu by měla být sranda, ne?!

Přiběhnu k poslední občerstvovačce na 21. Km (plus mínus). Slečna se na mě usmívá, když mi plní mou láhev od dětského Jupíka. Sám si dám pár kousku ovoce, na chuť kousek klobásky, pošilhávám po pivu: „ne, Petře, víš, že po pivu usínáš“ říkám si a běžím směr nechutně vyhlížející kopeček.

Znáte rčení, že po smíchu přichází pláč? Jasně, že jo, kdo ne. A když jsem před pár větičkami zmiňoval, jak si seběhnu Kubu a vybafnu na něj, tak přišla facka. Druhá. Třetí. Navrch jeden knockout. Sice jsem ho ustal, ani na sekundu jsem neskončil na zemi, ale na body je to 0:30 pro pořadatele, pro tento závod.

8 km do cíle. Křeč v obou stehnech, v jednom lýtku. Magnezium dovnitř a čekám. 5 minut. 10 minut. 15 minut. Ne a ne a nééé! Nic se neděje, křeče stále. Taktiku si už nevolím, taktika se zvolila sama. Mrcha! Do kopce chůze, po rovině rychlo-chůze, z kopce něco mezi chůzi a během. Občas se zastavím, občas popojdu, občas mrknu na hodinku, občas si zanadávám. Občas mám chuť zvednout kámen a nazdařbůh ho mrsknou někam do dálky – ale kdybych se sehnul, asi bych se nezvedl. Ne asi, ale určitě!

Koukám na hodinky, čas 2:26. Čas stojí a neutíká. Stojí a neutíká. Zdá se mi, že už jdu hodiny, síly docházejí, křečí se nemůžu zbavit. A čas stojí a neutíká. Poslední zbytek energie se mi nalívá do mozku, který přijde na to, že čas stojí, protože jsem si zastavil stopky :) Přepnu na hodinky a lehkým odpočtem (analytik rulezz :)) se dostávám ke zjištění, že jsem už  na trati 3:23 hod. Mrknu se na nebe, kde je napsáno, že do cíle zbývá pár kilometrů.
Poslední 2 výstupy, jedno krásné povzbuzení od diváků, které žádám o infuzi. Jedno povzbuzení od běžkyně, která mi nabízí magnezko, které odmítám, abych ji před cílem nezdržoval, a šlapu si tu svou písničku, tedy cestičku. Poslední 2 táhle kopce (ach, mé první zastavení v závodě – to Petře nedělej, plaz se, jdi po 4, ale nezastavuj!) a dostávám se na finální rovinku směr cíl.

S troškou vtipu se snažím nahecovat kolegu vedle mě, kterého křeče políbily už taky nějaký ten km zpět, že nejsme looseri a nemůže do cíle dojít, na cílovém fotu musíme být v letu, hezky obě nohy nad zemí, hruďí napřed. Nahecoval jsem tak akorát sebe, ale po 100 m běhu s betonovými lýtky se už jen směju, jak to celé dopadlo. Do cíle přibíhám/přicházím, nevím jak to popsat.

Za cílovou páskou se už směje Kuba, fotí mě, jak padám hubou k zemi a snažíme se mě odtáhnout mimo doběhový prostor. Fotograf mi podává tabletku, nevím co to je, ale vypadá krásně kulatě, bíle, neškodně. Zobnu si ji, zapiju a pak? Pak už nic, konec světa, totálně vyčerpanost, zimnice, trošku piva, pálivá klobása, odjezd domů, vyvenčení psů, rychlá sprcha, gauč a probuzení v neděli ;)

V řeči výsledků: finálních 30 km za 3:41 hod, o celých 30 minut pomaleji než minulý rok! Ale smutný z toho nejsem, prostě každý den není posvícení ...

Autor článku

Jakub

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.