Jak již všichni ví tzv. „bésedmička“ je pochod napříč pohořím Beskyd z Třince do Frenštátu pod Radhoštěm. Já osobně jsem se toho závodu zúčastnil již po třetí. První start byl v roce 2011, kdy trasa ještě vedla naopak a končila na Javorovém Vrchu. Oproti minulým ročníkům jsem měl letos podstatně více natrénováno, i když cílový čas tomu nemusí úplně tak odpovídat :D, ale z hlediska komfortu chůze paráda. Je to přeci jenom rozdíl, když můj trénink v minulých ročnících spočíval ve 14 dnech běhu nebo jako loni, kdy jsem nedělal lautr nic. Takže letos jsem byl naprosto v klidu a to tak velkém, že jsem si koupil nové botky, které na tom závodě pořádně prošlapu, i když si všichni kolem mě klepali na čelo a dávali mi to přímo i nepřímo najevo J. No nic konec keců a pojďme se přesunout ke dni 5.9.2014. Na tento den jsem si vítězoslavně plánoval dovolenou, že si pěkně odpočinu, pospím, pozevluju, v klídku se nabalím, přesunu se do FpR a vletím do závodu jak myš do prázdného magazinu… no konec pohádky … nakonec jsem musel být v práci, odkud jsem se dostal až někdy po 14 hodině, kdy mě po cestě ještě volal pan B, že jak to se mnou vypadá. Blbě. Přiletěl jsem domů, nabalil se, vzal si francouzské .. teda trekové hole a marš na nádraží. K mému překvapení akreditace proběhla poměrně rychle, což mě potěšilo, hned venku ve stánku jsem si dal jedno pivko na spravení. Poté jsme se s B přesunuli na náměstí, kde jsme potkali skupinku Oceláků, Péťu, Michala, Láďu, Honzu a jeho kámoše. Příjemný pokec před nepříjemnou cestou vlakem do Třince.. ble. To mi připomíná, kdy Láďa na nás volal, ať zabereme kupéčko, což by nebyl problém, kdybychom třeba jeli do PrahyJ Největší utrpení byla asi cesta vlakem, který měl ještě zpoždění, takže jsem přijel na start pěkně „čerstvý“. Ale chtělo se mi fajn spát, znamení dobrého startu do závodu. Na náměstí už taková ta klasika, bubu délka trasy, bubu bahno, voda, třetina nedokončí. Vůbec jsem to nevnímal, hodili jsme s Liborem skupinové foto a už jsem si přál, ať ten skoro dvoudenní masaker odpálí. Start závodu byl teda pěkně lamácký, ale tak co stejně jsme nešli pro rekordy, tak to bylo jedno. První kopeček byl Javorový, kde vede moc krásná sjezdovka, na které jsem loni skoro umřel. Letos se mi šlapalo výborně, jen Břéťa trochu v kopcu vařil, páč si na sebe dal moc vrstev oblečení, holt je to fanoušek :D. V kopci jsem si všimnul Libora a jeho rodiny, dali jsme fotku a celkem jsem jim záviděl, jak poté odpadnou do postele a nemusí se nikde crcat po horách. Každopádně se šlo fajně, skoro celý závod jsem si pískal. Bohužel ty hory od toho Třince to se mi tam moc nelíbí, až když jsme byli pod Lysou tak jsem pookřál a říkal si konečně doma! Vyšli jsme na Lysou, pojedli trocha salámu, páč z toho ovoce a ionťáků už se mi obracel žaludek a fičeli jsme si to do Ostravice na polévku a dále potom na Smrk. Každopádně zjišťuji, že ty úseky které mám prochozené se jdou podstatně lépe než ty, na kterých jsem jen jednou za rok, dva. Myslím, že to asi moc převratná myšlenka není co? :D Zkrátka Smrk to bylo něco pro mě, to jsem profičel jak družstevní lány, to co následovalo po tom, to bylo trochu peklíčko. Cestou do Čeladenky se mi chtělo ukrutně spát, ale nějak to šlo. Dole na občerstvovací stanici, jsem něco pojedl a byl připraven pokračovat. Bohužel se začal ozývat otlačený kotník, takže jsem musel o něco zpomalit a začínal jsem být trochu nevrlý, páč do cíle to bylo ještě dost daleko. Břetís už taky nevypadal moc nadšeně, ale šel. Někde před Pustevnami jsem se ho ptal, zda nemůže trochu přidat, prý NE. Tak nic;-)
Na Pustevnách jsem mu ukázal kam máme dojít, ukázal jsem na Radhošt, pak jsem si uvědomil, že to není Javorník, že to je až tam ten kopec 5 km vzdušnou čarou. V tu chvíli jsem na Břeťovi pozoroval trochu deprese J. Ale holt není cesty zpět, opakoval jsem a stále jsem říkal, že to musíme kousnout a ani krok zpět. Dokud se ty nohy nezlomí, tak furt jdem!. Načež následovala Pindula další kekel na trati. Tam tu část moc nemusím, dlouhé, bolavé a nudné. Nevím moc jsem si to neužíval, levý kotník jsem měl fest otlačený, tak jsem tu nohu kroutil, až jsem měl strach, že do Klimek budu jezdit leda tak na rehabilitace J. Ale tak valíme dál, jsme stroje, necítíme bolest, jak kdesi někdo někdy řekl. Mezitím jsme došli pod Javorníkem Jitku se Zuzkou, holkám to dobře šlapalo, dávaly si to hezky, jak někde na kolonádě. Pak, že prý extrémní závod J Břéťa mezitím sbíral síly na poslední kopec, který ale vyšel celkem rychle. Do těch krpálů to kousnul a dal je, na to kolik bylo hodin a sil, dost dobře! To už jsme pomalu stříhali poslední kilometry do cíle. Asi nejhorší pro mě byl sestup do Frenštátu, kdy to bylo celkem fest sešlapané. Největší obavu jsem měl, abych si něco nepřivodil, nakonec se tak nestalo. Do cíle už to potom bylo víceméně po rovince a cestou nás vítaly cedule s počtem km, které ještě zbývají. Takže i takových posledních 100m mi připadalo jako velká vzdálenost. Dorazili jsme do cíle, vylezli schody, hodil jsem držku do kamerky na fotku, do kasičky jsem nedal nic :D a šel si pro Birella. Zázvorový byl fajn. Osvěžil, zvlášť když jsem se naposled napil někde po Javorníkem, jinak jsem neměl u sebe ani kapku H2O J No a to by bylo asi tak vše, co bych k tomu tak chtěl říct. Jestli to půjdu zase příští rok se rozhodnu až ke konci roku. Po závodě jsem byl rozhodnutý, že nikdy víc. Dnes s odstupem sedmi dní, bych si to dal znovu;-)
Čau! Aleš Grym
Aleš
