Osudové setkání

No…jak začít. Setkání s Oceláky v mém případě zařídil asi někdo nahoře, osud, náhoda nebo něco podobného. Běžím sama po lese v okolí Klimkovic, v uších sluchátka a pochechtávám se nad Stopařovým průvodcem galaxií, když najednou vidím bandu běžců v místech, kde potkávám jen běhavce z naší vesnice. Všichni si povídali, smáli se, vedl je nějaký chlap ve srandovních kraťasech a kanadách (dnes už vím, že to byl Mira Pavlík a jeho vychytané kraťasy s kapsičkami a posilovací běžecká obuv ;-)), v těsném závěsu vysoký vousáč, který se po mě ohlížel, jestli k nim taky nepatřím (Libor). Partička brzy zmizela z dohledu jiným směrem, než vedly moje kroky a pozadu zůstala krásná blondýnka (Peťka Nevřalová), která běžela plus mínus mým tempem a stejným směrem. Otáčela se po mně, až jsme se daly do řeči, vyjasnily jsme si, že nejsou Rungo a že bych měla zajít s nimi na trénink, ať nepobíhám sama po lesích. Během ledna jsem tedy překonala ostych a vydala se s bušícím srdcem na Oceláckou přípravku po ani ne roce běhání a třech závodech. Tuším, že hned při druhém tréninku už padlo slovo triatlon, nad kterým jsem snila, ale ze stávajících běžeckých kamarádů do toho nikdo se mnou nechtěl jít (myslím, že říkali něco o bláznech), ovšem tady…úrodná půda ;-) …Padlo slovo Moraviaman, štafeta a v dámské sprše to bylo během pěti minut domluveno (silničku jsem neměla a v životě jsem na ní neseděla) a začal trénink s mými parťačkami – Peťka Nevřalová, Marcela Petrušková a Jitka Smékalová. Samozřejmě nezůstalo jen u triatlonu, ale následovaly další povedené akce s Oceláky – Olomoucký půlmaraton, Jesenický půlmaraton, Tripl3run, Travný trek, Brušperský triatlon. Jelikož setkání s nimi mě inspirovalo a dodalo odvahu a odhodlání, nenapadlo mě nic lepšího, než se přihlásit taky na B7 s fiktivním parťákem, protože někoho přece musím v téhle partičce najít. Z mých parťaček běhala hory jen Peťka a Marci, ovšem Peťka už se pomalu chystala na jiný program, který má dnes už pár týdnů a jméno Damián, a Marci byla zadaná. Věděla jsem, že kvůli zranění je bez parťačky Simona Petrušková, tak jsem jí jednoho prázdninového dne napsala a za 14 dnů jsme spolu začaly trénovat na Lysé a počátkem září jsme v dokonalé symbióze (včetně načasování krizí) zvládly long trasu B7 včetně Ráztoky, neb Simča prohlásila, že když už, tak se vším všudy, přestože jsem nevěděla, do čeho jdu, nadšeně jsem souhlasila. V průběhu podzimu mě napadla další běžecky hříšná myšlenka – LH24, v té době už bylo jasné, že kopce, lesy, kaluže a dostatečná dávka bahna jsou přesně můj šálek běžecké kávy. Komu jinému říct než mému běžeckému dvojčeti, Marcele Petruškové. Je pravda, že asi před půl rokem říkala, že tohle nikdy. Váhala asi tak minutu. Takže začala další etapa tréninku, Lysá, Lysá, Lysá, sem tam Smrk. A ono z toho bylo 4. místo v kategorii a 5. místo celkově v ženských dvojicích.

A proč vlastně běhám, začalo to ze zcela pragmatických důvodů, návrat do práce po mateřské a sedavé zaměstnání se podepsaly na fyzičce i velikosti pozadí, v kombinaci se setkáním s jedním běžcem, který mi pomohl překonat běžecké začátky a dohlížel, ať to neflákám a přemluvil mě k mým prvním závodním pokusům (díky, Dane). Běhání mě naučilo hospodařit s časem, nechápala jsem, kde se bere prostor na aktivity mimo rodinu, dnes už to vím.Běh není vázán na žádný pevný čas, permanentku, tělocvičnu, trenéra, dá se vyrazit s čelovkou a pepřákem večer či v noci, půl hodina, hodina, dvě (vše má smysl a počítá se) nebo si holt přivstat a v pět vyrazit na Lysou nebo během kroužku dětí se dá 5-10-15 km krásně stihnout. Jak říká můj letošní parťák pro B7 a Hostýnskou osmu, Michal Nevřala…je to trošku „na krev“, ale trénink je trénink a za ty endorfiny a skvělou bandu lidí, která se mi objevila v životě, a snad tam i zůstane, to rozhodně stojí. Libore, velký dík, že jsi tuhle partu dal dohromady a tmelíš to stále dál a dál!! Někteří odchází ke sponzorovanému běhání či cyklistice nebo změní klubové barvy, někdo prostě začne dělat něco jiného, stále potkávám nové tváře a osudy a jsem za to neskonale vděčná ;-) A jak zahlásila moje dcera k dotazu paní učitelky, co nejraději dělá ve volném čase….“chodím na oceláckou přípravku“ ;-), takže tak nějak...

Autorka článku

Marki

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.