Mých pět let s Oceláky

Nechce se tomu ani věřit, že je to již pět let, kdy jsem poprvé vstoupila do tělocvičny plné sportovních nadšenců, s cílem trochu si zacvičit a zrelaxovat v bazénu.

Nutno podotknout, že moje tehdejší přítomnost na první přípravce v lednu 2012 byla čistě náhodná, spíš do počtu a bez jakýchkoli ambicí účastnit se nějakého závodu. Udělat leh-sed, shyb či běžet dál než 100m bylo nad mé schopnosti a přípravka byla spíš takovým nedělním rozptýlením pracující matky než systematickou sportovní přípravou.

Když jsem pak na jaře stála na startu Hrabovské pětky, v duchu jsem si říkala, že jsem měla radši zůstat u toho háčkování. Dodnes nevím, kde se ve mně vzala ta drzost a já jsem se po cca čtyřech měsících od první přípravky postavila na start Dolnolhotské desítky. Dokonce jsem doběhla do cíle v čase pod hodinu, s jazykem na vestě a otázkou, proč to vlastně dělám ?!

V létě už to s během a sedy lehy nebylo tak kritické a závod Ocelový muž byl velkou výzvou. Shyb neudělám doteď, ale ženám naštěstí stačí viset, takže největším problémem se jevil bench. Upřímně řečeno i samotná osa by stačila, natož se závažím.

Po zjištění, že ocelácký závod nezvládnu na horském kole, jsem na druhý pokus přece jen splnila limity a získala titul Ocelová žena (silnička s nápisem Libor Pavelka snad stále mezi oceláky putuje a přináší štěstí stejně jako tehdy mě v Bartošovicích.)

Takto jsem zakončila svou první „sportovní“ sezónu, spokojena nad očekávání a víc už jsem snad ani nemohla chtít. Snad nějaká zasunutá myšlenka na zlepšení tam byla, ale při mém životním stylu, jsem ani moc očekávat nemohla.

Navíc na přípravku začali docházet stále trénovanější noví členové, kteří kromě mě blízkému běhu po rovině, běhali do kopců a dokonce po horách !!!

Další sezóna plynula a v září 2013 jsem poprvé stála v Třinci na náměstí jako divák startu Beskydské sedmičky. Když jsme pak stáli na sjezdovce na Javorový a k nám se přibližoval nekonečný had čelovek, byl to fascinující pohled. Ovšem proč jde tolik lidí v noci do hor, místo aby si užili pátečního večera a fakt, že je čeká nějakých 90 km , bylo zcela mimo mé chápání.

Rok se s rokem sešel, situace na startu B7 se opakovala, ale musím přiznat, že už tehdy mě to trochu lákalo a hlodalo mi v hlavě, zda bych to mohla zvládnout i já.

A protože na bláznivé nápady jsou jako stvořena novoroční předsevzetí, do roku 2015 jsem vstoupila s přáním uběhnout půlmaraton a postavit se na start B7. Tady bylo zásadní zvolit správnou parťačku a Iva byla tou nejlepší volbou.

Hlučínský půlmaratón jsem na konci května doslova doklopýtala v ubohém čase, ale bohatší o další zkušenost. Polovina předsevzetí splněna, ale ta těžší část mě teprve čekala a málokdo věřil, že jsem schopna do cíle ve Frenštátě dojít.

Nicméně v září 2015 jsem stála s Ivou a ostatními Oceláky na startu a začal víkend, na který asi nikdy nezapomenu. Bylo to těžké, dlouhé, ale pro mě úžasný zážitek. Když jsme pak shodou všech možných i nemožných okolností stály na bedně před celým náměstím ve Frenštátě, ani jsem tomu nemohla uvěřit a byla jsem moc ráda, že jsem nezůstala jen u toho háčkování J

To už jsem věděla, že další rok to chci zkusit znovu a v lepším čase. Rozhodla jsem se víc přidat v tréninku.

Jaké bylo mé překvapení v září 2015 na první poprázdninové přípravce, když se začalo mluvit o triatlonu a tréninku plavání. To už bylo fakt trochu moc. Učit se plavat kraula v mém věku, to už nebude nic pro mě.

Tréninky plavání v Klimkovicích s profesionálním trenérem, to už byl opravdu velký posun od prvních přípravek v roce 2012. Nejprve nám dal Libor pořádně zabrat v tělocvičně, pak šťavnatý výběh do lesa a nakonec 45 min. topení se v bazénu. Pro samou vodu v žaludku už ani na zákusek v cukrárně nebylo místo.

Oceláci se opravdu posunuli o velký kus dopředu, což dokázali v loňském roce na několika triatlonových závodech. Abych nebyla ochuzena o nový zážitek, střihla jsem si s nimi aspoň Železného prajzáka.

Trénink na triatlon už opravdu není v mých možnostech a tak jsem své síly upírala k další B7. Iva byla v zimě v mimořádné formě a po jejím vítězství na LH24, jsem věřila, že výsledný čas stáhneme o dost níž. Ovšem člověk míní, život mění a po Ivině zranění kolene, se šance na nějaké zlepšení a nakonec na samotný start zcela rozplynula.

Na konci června jsme tedy B7 odpískaly a když přišla nabídka od Marki, že hledá parťáka, už se mi ani moc nechtělo. Slovo dalo slovo, každý týden jedna Lysá a já věděla, že to půjde.

Nevím jestli je větší hrdinství, postavit se na start poprvé nebo opakovaně…………..když už víš, do čeho jdeš. Myslím, že opakovaně tam jsou už jenom blázni J

Zase nový zážitek, s Markét to klapalo jako hodinky, vydala jsem ze sebe maximum. Čas o 2hod. rychlejší než loni, ale pro mě už víckrát ne. Tímto mi došla motivace a završila jsem svůj pátý rok s Oceláky.

Takže když mi po Vánocích přišla SMS od Ivy, zda nechci znovu na B7, musela jsem své rozhodnutí nechat na Silvestra…….. abych si aspoň trochu odůvodnila nelogické rozhodnutí, že se snad letos už potřetí postavím na start v Třinci.

S novým rokem jsem vzala na milost plavání a musím přiznat, že čtvrteční tréninky v Porubě mě neskutečně baví. Motivace znovu nalezena.

Jak je vidět, u Oceláků nikdy nevíte, co Vás čeká za rok za dva. Noví lidé přichází, jiní odchází. Někteří dřou, jiní jen tak zlehka přihlížejí. Nicméně je to bezvadná parta lidí, v čele se zakladatelem, předsedou a tahounem Liborem, kterému patří bezpochyby největší dík.

Tímto přeji jemu i celému klubu SK Oceláci do příští pětiletky spoustu úspěchů, radosti z pohybu a mnoho společně strávených nejen sportovních zážitků ;-)

Autorka článku

Simona

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.