Moraviaman 2016


Myšlenka zúčastnit se ironmenského otrokovického závodu se objevila během společných oceláckých plaveckých tréninků v porubském bazénu. Štafeta je skvělý způsob jak být u toho, jet na stejných tratích a přesto se nezruinovat tak moc, jako Ironmani :-)

Hledání bláznů (čti nadšenců), kteří do toho půjdou se mnou nebylo složité. Michal a Raduzek mají takové výzvy rádi a dá se říct, že je přímo vyhledávají. Chvilku jsme uvažovali o čtvrtém členu týmu, protože jak kolo, tak i běh jsou rozděleny na 4 okruhy, ale nakonec jsme se shodli, že to zvládneme ve třech, že to bude ještě větší výzva, a že někdo z nás zvládne dvě kola cyklistiky a běhu.

Asi když kluci nahlásili doma, že jdou Ironmana, tak holkám tento nápad přišel jako zajímavý a začaly hledat parťačky. A opět po rychlé domluvě jsme měli zaregistrovány tři štafety a Míru jako jediného odvážného na celou porci závodu. To se psal leden či únor 2016.

Čas kvapil a odkrajoval dny, týdny, měsíce. My pilně trénovali, ale přesto začala mírně stoupat nervozita z blížící se velké akce. Asi vrchol zaznamenala v momentu, kdy vypadla jedna členka štafety a holky zbyly jen dvě. Začalo usilovné pátrání po třetí člence, které po pár hodinách úspěšně skončilo objevení Jana Matalové alias Calamity Jane, která s námi jen tak pro sebe chodila plavat a její cyklistické dovednosti jsou známy z dob Oceláka. Mise zachráněna.

V příjemném pátečním skoro letním podvečeru jsme se ocitli v Otrokovicích, pěšky mířící k registraci a rozpravě před závodem. Procházeli jsme kolem štěrkoviště, kde se za pár hodin odehrávala plavecká část. Zrovna pořadatelé na loďce rozvážely bojky k závodu. Můj vtípek, že ta loď už 10 minut pluje od nejvzdálenější bojky k místu startu, některým velkou radost neudělal, spíše vyvolal rozpaky a strach, jestli to zítra zvládneme. Sám jsem si říkal, že to je opravdu mazec, dálava, lán, ale věřil jsem, že když to dají ostatní, dáme to i my.

Sobota 18.6.2016, den který jsme měli už dlouho dopředu zapsaný v kalendáři jako Moraviaman nastal a my už ve 4:30 přijeli s Oli zaparkovat naše auto na strategicky dobré místo a za pár chvil jsme s klukama rozbili náš stan, jako zázemí pro celou akci. Rychlá snídaně do trémou zcvrklého žaludku a pomalu zpět na start hlavního závodu, který startoval hodinu před námi, tedy v 7:00. Najít Míru v záplavě černých “živočichů” s červenými čepkami byl nadlidský výkon, ale my přesto fandili a věděli, že se do toho zakousne, jak jsme u něho zvyklí. Opět se potvrdilo, že když dva dělají totéž, není to totéž. Ladnost, rychlost a lehkost s jakou plaval vítěz plavecké části v neskutečném čase, kdy vylézal z vody s úsměvem, nám vlila optimismus do žil, že to snad nějak půjde.

Osmá hodina se kvapem blížila a já s Jitkou a Jane čekali, kdy nám to odpočítají a my skočíme do příjemně teplé vody a pokusíme se co nejdříve dostat na předávku. Startovalo 67 štafet, proto vřava nebyla tak velká jako u individuálního závodu a asi i proto jsem měl štěstí, že jsem se neočekávaně nesetkal s žádnou nohou či rukou a mohl si plavat “to svoje”. Už u první bojky jsme se smíchali s individualisty a přišlo mi, že se pořád něco dělo, někdo se blížil, někdo se vzdaloval, proto mi to nějak začalo utíkat a na uvažování jak je to daleko, nějak nezbyl čas. Snažil jsem se myslet na styl, opakoval jsem si výtky od Honzy, protáhnout ruce, dobře zabírat a s blížícím se závěrem jsem se snažil i zrychlovat. Jen ve vodě to není jako na souši, tam se to tak lehce nepozná jestli opravdu zrychluji či zpomaluji. Ale s blížícími se soupeři jsem snad opravdu zrychloval a těšil se z vody na předávku.

Chip předán, rychle ještě pár povzbudivých vět a hurá do našeho depa, kde jsme se vyměnili s Michalem v neoprénu. Pocit, že plavání mám za sebou byl příjemný a když jsem viděl i holky s jakou euforií předávají ostatním své zážitky, měl jsem radost, že jsme to dobře rozjeli. Příběhy plavců byly obdobné, počáteční strach vystřídaly endorfíny splněného úkolu. Ale závod byl teprve na začátku a já už se pomalu připravoval v místech předávky chipu z plavání do cyklistické části. Kolo mě nejednou zklamalo, a když jsem  z něj  naposledy spadl, dopředu říkám vlastní chybou, byla to velká neznámá. Michal se přiřítil a já nějak v hlavě přehodil výhybku na kolej, ukaž ,že na něm taky umíš a jel. Popisovat trasu, která nebyla zadarmo, nastoupalo se v jednom kole přes 200m, třikrát se otočilo o 360°, část se jelo za plného provozu, část na uzavřené cestě by bylo asi nadlouho a já ji nějak dopředu neřešil, soustředil jsem se na správný posez a důvěřoval nohám, že pojedou. Našel jsem si motivaci, hledal jsem před sebou žlutá čísla, čísla štafet, a ty jsem se snažil co nejrychleji ztratit za sebou a postupně je sčítat. Hodinky mi pípaly co 5km a já věděl, že jedu bomby a přitom se cítím dobře a mám energii povzbuzovat i naše. Hra s čísly mě bavila celý úsek a já zajel svou nejrychlejší časovku v životě. Suma se nakonec zastavila na čísle 23 a já v neskutečné euforii předával Raduzkovi.

Čekala mě zhruba 3 hodinová pauza, kterou jsem se snažil projíst a propít a přitom povzbuzovat ostatní, vlít jim optimismus do žil, předat informace, zkušenosti a přitom i trochu odpočinout a hlavně se schovat před sluníčkem, které už o sobě dávalo hodně vědět. Všichni makali na 100%, byla radost se na to koukat. Myslím si, že jsme se všichni vezli na vlně endorfínů a zvládali jednotlivé překážky.

Čekal mě můj druhý díl cyklistické časovky, bylo už dost teplo a zvedl se vítr, který s cyklisty pěkně cvičil. Sám jsem měl pocit, že z 89% fouká vždy proti. Snažil jsem se jet stejné tempo jako ráno, ale už to nebylo úplně ono, přesto jsem věřil, že ještě někoho dojedu a předjedu. Hlavně na kolech už zůstali pomalejší individuální cyklisté, na kterých bylo vidět, jak je bolí každý metr, každé šlápnutí. Neustále měnili posez, využívali každý kopeček ke sjezdu bez šlapání, často vstávali ze sedátka, aby ulehčili namoženým zádům. Proto jsem se je snažil povzbudit a ohleduplně předjet, aby nedošlo ke kolizi. 45km uteklo i podruhé celkem rychle a já se přiřítil do depa a poslal Raduzka na trať běhu.

Opět nějakých 90minut k relaxu a sledování nás i hlavního závodu, kde už se pomalu nejlepší blížili k cíli. Bohužel teplota a sluníčko byli stále na vrcholu a žár z cesty dělal se závodníky své. Ještě, že se sem tam objevil mráček, který to trochu zpříjemnil. Po doběhu Raduz informoval, že Míra si zažívá na trati velkou krizi a je úplně hotový. Spekulovali jsme jak se to vyvine a doufali, že se hecne a opět to rozběhne. S radostí jsme ho přivítali v průběhu kolem našeho stanu do dalšího kola a viděli jsme, že nohy opět běží a že to snad zvládne.

Můj běh byl očistec asi stejný jaký zažívali ostatní, začal jsem rychle, ale postupně upravoval tempo na podmínky a energii, která mi ještě zbývala. Těšil se na každou občerstvovačku a obdivoval všechny individualisty, že to zvládnou 4x. Ono i ten běh nebyla žádná rovinka a nastoupaných 90m v každých 10km hovoří za své. Ale hlavně ta nakumulovaná únava z některých běžců udělala chodce, přesto mířili za svým cílem splněným Ironmanem. Blížící se depo mi vlilo novou energii a já byl schopen trochu zrychlit a předat Raduzovi do posledního úseku. Měl jsem to za sebou, ale štafetu jsme do cíle ještě nedostali, Míra bojoval a holky taky neskutečně. Fakt velký respekt před všemi. Ač jsme se báli plavání, vítr jsme měli asi i z kola, dle mě byl běh nejtěžší.

Ale Raduz to zvládl, zaběhl si rozloženě 1/2maraton a s jeho pověstným sprintem se hnal do cíle. Byl tak rychlý, že jsme mu nestačili ani my s Michalem a do cíle pro medaili a šampíčko doběhli chvilku za ním. Dekorace byla příjemná a medaile moc pěkná. Radost, že to máme za sebou byla veliká, ale nevěděli jsme na kterém místě jsme dokončili. V průběhu závodu se vedly řeči, že jsme v desítce, ale já tomu moc nevěřil, protože jsem věděl, že už jsou nějaké štafety daleko před námi v cíli. Nakonec až se zpožděním jsme zjistili, že jsme dokončili na 7. místě ze 67 štafet. Myslím si, že nám šťastná sedmička udělala velkou radost a ve výsledný čas 9:17:47 jsme ani nedoufali.

Míra ukázal neskutečný morál a bojovnost, kdy i po 10 minutovém totálním  “black outu” se dokázal na nějakém 15tém kilometru zvednout a rozpohybovat své tělo a doběhnout až do cíle pro druhé místo ve své věkové kategorii. Opravdu klobouk dolů a velká gratulace!!!

Ptáte se a co naše holky?? Odpověď je jednoduchá, zvládli to parádně, nechali na trati všechno a byly ozdobou závodu. Opravdu taky hluboká poklona, nejen proto, že skončili na 1. a 2. místě mezi ryze ženskými týmy, ale protože jevidět vývoj a cesta které nebyla jednoduchá.

Závěrem bych chtěl poděkovat svým parťákům za to, jak makali a co všechno v tréninku obětovali tomuto závodu. Dále bych poděkoval Mírovi a týmu Mc Farland a Ocelačky za super reprezentaci klubu. Věřím, že když nás komentátor několikrát nazval Oceláři, tak už to po domluvě Míry neudělá, protože bude vědět, že SK Oceláci Ostrava, je pohodový team s pracanty, kteří za to umí vzít a mají neskutečně dobré baby!!! ;-)

PS: Nakonec chci moc poděkovat mojí OLI, za podporu, kterou mi dává, za porozumění s náročným koníčkem, za neskutečné fotky, který celý den dělala https://olgapavelka.rajce.idnes.cz/Moraviaman_18.6.2016/  a povzbuzování nás všech!!! DÍKY MOC!!!

 



Autor článku

Libor

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.