Na startu B7 jsem letos stála již potřetí……ovšem letos
poprvé jako účastník závodu. Předloni jsem si říkala, že je to holé
šílenství, loni už mě to hodně lákalo a
letos ……… opět holé šílenství J.
Není v mých možnostech natrénovat takové objemy
kilometrů, jako ostatní…….. málokdo tedy věřil, že můžu dojít do cíle. Zásadním
bodem úspěchu bylo spojení s Ivou Bugnerovou, která bravurně využila mého
nadšení a přihlásila nás do SPORTU s tím, že je to skoro nastejno :-D……………… já zase
vsadila na její zkušenost a neskutečnou trpělivost. To mě přes všechny pochyby
a nedůvěru okolí přivedlo na start v Třinci a tady začal můj velký sen.
Start proběhl bez větších komplikací, celá trasa
k úpatí Javorového byla lemována diváky, takže jsem si užívala každou
minutu. V prvním kopci jsme s Ivou sladily tempo a musím říct, že
celých nočních 35km jsem se jen kochala J.
Na spánek nebylo ani pomyšlení.
Na Ostravici jsme měly půlku za sebou a nohy začínaly
bolet…. Ptám se Ivy: „ Máš nějaký fígl na to, když už se ti moc nechce dál?“
Odpověď s zcela ledovým klidem: „ Ne, nemám, prostě jenom půjdeš“.
Tak jsem šla …….a když jsme měly za sebou ten nekonečný Smrk
a byly na Čeladné, už by bylo škoda to nedojít. Při seběhu na Ráztoku nás
chytil liják a to mě trochu zlomilo, ale Iva se nenechala mou hypoglykémií
vyvést z míry a krize byla rychle zažehnána. Při výstupu na Javorník jsme
se dozvěděly, že pokud dojdeme, čeká nás v cíli třetí místo
v kategorii, což mě nakoplo do závěru, protože posledních 5km jsem už
opravdu cítila únavu.
V cíli to byla jedna velká euforie a v neděli na
náměstí ve Frenštátu s ostatními
Oceláky jsem stále čekala, kdy se
probudím….
Velký dík patří mé parťačce Ivě za absolutně pohodový průběh
závodu, ani jednou nepadl návrh na předčasné ukončení. A můj cíl, který jsem si
před B7 dala byl splněn na 1000%..............už se zase těším, až znovu
vyrazím na hory.
Simona
