Moje cesta na Czechmana

12.6.2018 – 10 dnů poté… na terase s výhledem na jezero Attersee a se sklenkou prosecco

 

Někdy na konci srpna 2017 jsme s holkami na tréninku frisbee v Olomouci probíraly, že bych se měla dostat po porodu zase zpět do formy…. Trénovat se psem frisbee je sice fajn, ale pro člověka to není zrovna aktivita, která by ho do oné formy dostala. Holky z Olomouce mi doporučily závody, na kterých se běhá se psy v Bohumíně, které pořádal místní mushingový klub. Řekla jsem si, že bych se mohla hecnout a nakonec po dlouhém váhání a jednom tréninku jsem vyrazila. Trať 2,8 km jsem, byť celou dobu tažená psem, řádně protrpěla! Už po kilometru jsem musela přejít do chůze, maximální tepovku mně hodinky naměřily 210 a v cíli jsem ještě dlouho lapala po dechu a nadávala jsem si, co jsem to měla za šílený nápad  přijet na závod, kde se běhá! Hned mi bylo jasné, že tahle disciplína bez tréninku praktikovat nepůjde… Kamarádka mi řekla, že ta „slečna“, která tady vyhrála, vede tréninky Mushing teamu Ostrava a už mě šla s ní seznámit. A tak jsem poznala Kristinu. Týden nato jsem přišla na společný trénink, kde se mě ta samá Kristina ptala, kdo jsem a jak jsem se o nich dozvěděla ;-) Tak to se stává, že…

 

Běhání se psem mě na jedné straně neskutečně lákalo – na mateřské není moc času, musím rychle a každý den někdy jindy (podle programu dítěte) vyběhat psy a trochu fyzicky unavit i sebe…. Na druhé straně mi bylo jasné, že mám - li nějak obstojně běhat se psem, největší brzdou budu já, psi to tak nějak umí. Rozhodla jsem se tedy začít pravidelně běhat. Doteď si živě pamatuju, jak jsem kolabovala poté, co jsem souvisle uběhla 994 metrů, bylo září a ještě celkem horko. V tomhle období bylo nejdůležitější to nevzdat a zkoušet to dál a dál. Postupně jsem se seznamovala i s Kristinou, od které jsem se snažila vyzvědět „tajemství úspěchu“. Poprvé jsem slyšela o tréninkových plánech a vůbec jsem si nedovedla představit, co si pod tím mám představit.  Zřejmě jsem byla tak zvídavá a urputná, že mi Kristina nabídla, že mi s tréninkem pomůže. Někdy v prosinci jsme  byly poprvé běhat společně. Přežila jsem, byla rudá jako rak a na pokraji svých možností. Mezi Vánoci jsme se pak vracely ze společného běžkování a Kristina mi zmínila, že by možná nebylo od věci, kdybych zkusila trénovat pod vedením jejího trenéra Libora, že mě určitě přesvědčí, abych dělala triatlon a budu triatlonová hvězda :D  Kývla jsem, ale přesto jsem se zmítala v pochybnostech…

 

Ještě během Vánoc vše nabralo dost velké obrátky. S Liborem jsme se domluvili během pár dnů. Já si stanovila cíl v květnu na Českém běhu žen uběhnout na trati 5 km nějaký pěkný čas. Od Libora jsem dostávala pravidelné tréninkové plány a začala trénovat 5 krát týdně. V rámci přípravy mi Libor „předepsal“ i společné plavecké tréninky s novými parťáky z SK Oceláci Ostrava. V lednu jsem tedy vyrazila na první trénink, kde jsem poznala ocelové holky. Všechny mluvily jen o Czechmanovi a jak se která připravuje. Zeptala jsem se Markét, protože ta mi přišla taková nejsympatičtější, co to je a ta mi řekla, že to je triatlon, který má skvělou atmosféru a jestli jdu taky. Koukala jsem na ni jako puk, že vůbec nevím, o co jde... Doma jsem se dívala na web a zjistila si jednotlivé vzdálenosti. Okamžitě jsem si vyhodnotila, že jim tam asi chybí distance zkrácené pro ženy, protože není možné, aby to šly ženy v těch uvedených vzdálenostech taky! Čekala jsem do dalšího čtvrtku, abych se Markét zeptala, jak to tedy je. Společně s holkami mi objasnila, že se opravdu jedná n 1,9 km plavání – 90 km na kole – 21 km běhu a že je to nepopsatelný zážitek... hned jsem se zeptala, jestli to jako jdou ve štafetě?! Protože přeci tohle ženská sama nedá!  Teprve po třetím vysvětlení mi začalo docházet, že tohle tedy opravdu je reálné a holky jsou neuvěřitelně "ocelové", že do něčeho takového jdou. Začala jsem sledovat jejich přípravu a říkala jsem si, že třeba jednou za pár let si na to taky troufnu. Ovšem vše šlo až nezvykle rychle. Plavání jsem si rychle zamilovala. Někdy v březnu mi Libor přichystal překvapení v podobě uvolnění registrace. Díky Markéty jsem si pořídila kolo, k narozeninám pak koupila registraci a najednou to vše začala nabírat dost reálné rozměry. Už to nebyl jen imaginární projekt, ale hodně reálná věc!

 

V den závodu jsem si na tohle vzpomněla a přišlo mi to jako dávná minulost. Ovšem tenhle zážitek a Czechman den dělilo jen 5 měsíců! Ráno jsem vstala v 7, v noci jsem moc nespala - pořád mě trápila bolest v krku a obava z toho, že se nemůžu pořádně opřít do lýtek, která fakt bolela. Při snídani jsem už i troubila do kapesníku, protože se mi spustila rýma. Z domu jsem měla udělané celozrnné palačinky. Připravila jsem si věci a už je Martin vezl k registracím. Po 9 jsme pak vyrazili s ostatními na kolech na místo činu. Kola jsme dali do depa. Já si dala mezitím banán a šli jsme na kafe, kde jsme potkali největší současnou triatlonovou hvězdu Helenu Kotopulu. Cappuccino mě trochu probralo. Nachystali jsme se věci do depa, převlíkli se v autě a šli se psychicky připravovat. Celé dopoledne jsem pila šťávu z čerstvého kokosu na hydrataci a 1.30 před jsem dala první presport, 45 min před pak druhý. Teplota vody 23,6, takže neopreny povoleny. Převládalo slunečno a dělalo se dost teplo. Zhruba půl hodiny před startem jsme se šli rozplavat. Voda mi seděla, obava z otevřené vody byla fuč, cítila jsem se dobře. Přesunuli jsme se na start a už to nebralo obrátky. 3, 2, 1,... v lajně pro ženy jsem se tlačila spíš do leva, ať se chytnu po sloučení za chlapy. Ovšem jakmile se slučovalo, tak začaly padat čím dál větší rány. Byla to nehorázná mela, dostávala jsem jednu ránu za druhou, strhli mi brýle, prsaři mě pokopali snad všude. K první bójce se mi to zdálo nekonečné. Po otočce jsem si nadplavala trochu doprava, abych měla klid a nikdo mě nerušil. Asi jsem to trochu přehnala, protože po chvíli na mě volali ze člunu, že jsem mimo směr, tak jsem se trochu vrátila do balíku. Od další bójky se mi plavalo báječně. Měla jsem pocit, že v tomhle tempu se krásně vezu a odsýpá to. Výlez z vody, depo, trochu zmatek - nevěděla jsem, kam přesně odhodit tašku. Honem ke kolu a s ním start na silnici. Jeden frčel přes druhého. Kolo bylo ze začátku dost mela, dala jsem si gel a popíjela energeťák s vodou na střídačku. Trochu jsem to napálila za začátku, tak jsem si pak řekla, že toto ne a zvolním. První kolo se jelo vcelku dobře, v tom druhém už jsem tak od 70. km cítila, že bych si na chvíli slezla... zejména kvůli otlačené zadnici. Dala jsem si tedy další gel a zajedla to dvěma para ořechy, ať mám v puse jiný pocit než sladký. Předjela mě Marki, tak jsem si říkala, že aspoň budu mít někoho na dohled. Takhle na dohled jsme i dojely do depa. Ještě před depem jsem do sebe šoupla poslední gel. Převléct a běžet. Hned od začátku běhu mě děsně píchalo v pravém boku. Snažila jsem se trochu držet Marki, že mě psychicky potáhne. Po chvíli jsem ale zjistila, že tempo 5:15 opravdu neudržím a zvolnila jsem si na 5:30, ani to nebylo to pravé ořechové a musela jsem ještě zvolnit. Postupně jsem se dostávala až k 6:20. Každou občerstvovačku jsem procházela, jinak bych se nenapila :( Na 7. km jsem si dala koncentrát. Na zhruba 10. km mě šíleně začaly bolet záda a hrudník. Dost špatně se mi dýchalo. Lýtka ale držela. Viděla jsem, jak kolem mě lidi chodí a odpadají a nebylo mi z toho psychicky nějak dobře. Pořád jsem se bála a raději se snažila jít relativně s rezervou, ať to úplně nepřepálím a nevytuhnu. Další a další úseky se mi zdály nekonečné. Probíhání depem po trávě, kde byly hrboly, mě obrovsky bolelo. Na každé občerstvovačce jsem na sebe vylila několik kelímků vody. Někdy na 16. druhý koncentrát s kofeinem, ať mě to donese do cíle... Ten se ale ne a ne přibližovat. V téhle fázi se to děsně táhlo. Snažila jsem se myslet na něco jiného a vybavila si společné tréninky s oceláky a taky na hromadu srandy při sportování s Kikinou. Až na 20. km jsem si postupně začala říkat, že i kdyby na mě teď přišla křeč, tak to prostě v limitu dokulhám do cíle. Když jsem viděla ceduli, že je to do cíle 1 km začala jsem zrychlovat a najednou se mi běželo nějak lehčeji a skákala jsem v nejrychlejším tempu tohoto dne ;-). Na modrém koberci jsem si to fakt užila! Cíl byl splněn, dočkala jsem se! Zmocnila se mě totální euforie – nepopsatelné pocity!  V cíli na mě čekala početná skupinka oceláků, postupně mi každý z nich gratuloval a já jemu… téměř všichni jsme byli úspěšní. A pořádně jsme si to užili!

 

Czechman Triatlon 2018: Celkový čas 5:54 -  plavání 38:06, 1:54/100m, kolo 3:00:59, průměr 30,9 km/hod, běh 2:07, tempo 6:05

 

10 dnů poté vlastně pořád nemůžu uvěřit, co se všechno v mém „krátkém“ sportovním životě odehrálo a že se to vše stalo tak rychle. Jsem neskutečně vděčná za to, že mám pro tyto činy podporu ve své rodině a mám obrovské štěstí na lidi kolem sebe, které jsem na své cestě na Czechmana potkala a doufám, že budu kolem sebe nadále potkávat!

 

 

S díky Péťa


Autorka článku

Petra Javůrková

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.