Malé významné vítězství

Koncem loňského roku za mnou přišla dcera, jestli bychom zkusily společně nějaký běh. Takovou nabídku jsem nemohla odmítnout a ještě za tepla jsem pořídila registraci na Český běh žen, 5 km. A hodně jsem se na to těšila. Těšila jsem se až do února, kdy nastala změna v chodu mého života.

Od mé první návštěvy na ortopedii, odkud jsem odešla s ortézou a berlemi, uplynuly tři a půl měsíce. S berlemi jsem chodila celý měsíc. Byla jsem netrpělivá, kdy už mi konečně to koleno rozřežou, udělají plastiku vazu a já zase začnu chodit. Stěžejní okamžik celé léčby nastal po tomto prvním měsíci. Při třetí kontrole na traumatologii jsem odešla vyléčená. PAN doktor si na mne opravdu udělal čas. Vysvětlil mi velmi podrobně, o co se vlastně jedná a že konzervativní léčba je preferovaná a operace je až poslední možnost. Hodně záleží na mně, abych to zvládla. Opravdu jsem si to vzala jako cíl a začala věřit a cílit tímto směrem.

Měsíc a půl rehabilitací, deset individuálních lekcí cvičení. Nic příjemného, ale trpělivost a víra mne posouvaly výrazně kupředu. Koncem dubna první pokus o běh. Při chůzi už to bylo docela fajn, ale běh výrazně kulhavý. Po třech pokusech následovala pauza, noze se to vůbec nelíbilo. Tak jsem si dopřála nucenou dvoutýdenní přestávku. Termín České běhu žen se neúprosně blížil. Tak ještě jeden pokus o běh týden před závodem, který už dopadl výrazně lépe. A Katka je mi velkou podporou. Nejde jí o výsledek, chce běžet se mnou.

V pátek fasuji oběma růžová trička a v sobotu 800 borkyň v růžovém stojí na startu pětky. Vzhledem k očekávání se stavíme na konec startovního pole. Můj cíl je to dát, třeba i dojít. Odhad tak 45 minut. Jenom půl minuty jdeme ke startovní bráně. Pak ještě další dvě minuty chůze, než se dav trochu roztáhne. Jde se mi dobře. Pak se mi i dobře běží. Katka lehce předbíhá a otáčí se po mně, jestli běžím taky. Běžím taky, ale krok mi protáhnout nejde, takže si tak cupitám. V polovině trati se začne ozývat noha, která se čtvrt roku ulívala a nechávala vše na té druhé. Ještě jeden kilometr statečně zvládám. Pak velím Katce, ať běží, že to asi nedám. Katka s velkým váháním odbíhá směr cíl. Jdu. Noha bolí. Tak běžím. Taky bolí, ale budu tam dřív. Není to poprvé, co vítězí duch nad hmotou a  já protínám cíl. Reálný čas 34:36. To snad ani není možné! Moc děkuji Katce, která mi dala motivaci. I když po zbytek soboty jsem zralá zase na berle, mám v sobě pocit malého osobního vítězství.

Autorka článku

Iva

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.