LH24 – vrchol sezóny v lednu

LH24, letos pátý ročník. Přemýšlím, který ročník byl pro mne bez potíží. Asi jenom ten první, kdy jsem byla v horských závodech úplný zelenáč. I přesto se mi podařilo vybojovat 3. místo. V dalších ročnících s rostoucí oblibou tohoto závodu a tím i stále větší konkurencí jsem stála na stejném místě ještě jednou. Jinak jsem se vždy snažila vydat ze sebe vše.  6-7-5-7- to je počet okruhů v minulých ročnících. Kolik to bude letos?

Už ve středu před závodem jsem se necítila dobře. Bolest v krku a bolest hlavy se stupňovaly až do pátku. V pátek odjezd na registraci a večer na Sepetné, na který se každý rok moc těším. Tentokrát i spolu s dalšími oceláky. Bohužel jsem jenom přežívala na horkém čaji, mluvila jsem jenom pokyvováním hlavy a bolest ve spáncích mne přiměla z večírku odejít jako první a jít umřít do postele. Usínala jsem s očekáváním, jestli mi druhý den bude lépe nebo hůř. Bylo mi úplně stejně. A tak jsem se oblékla do závodního a se slovy „Jsem jenom nemocná, ale ne mrtvá.“ jsem to šla zkusit na start.

Jako tradičně jsem zvolila rozvážné tempo. Letos jsem měla docela dobře natrénováno, ale závod je dlouhý a je potřeba rozvrhnout síly. Touto taktikou jsem vždy stoupala průběžnou výsledkovou listinou vzhůru a tak mne doslova šokovalo, když mi po třech kolech volala Simča, že je to dobré a že vedu ve své kategorii, tak ať vydržím. To bude těžké.  4 okruhy za 11 hodin vypadaly nadějně, ale už vím, že zlom může nastat kdykoliv. Simča mne podporovala statečně až do půlnoci. Nejhorší jsou hodiny od půlnoci až do rána. I když byl úplněk, obloha byla zatažená a tma byla o to temnější a delší. Šla jsem sama, s nikým jsem cestou nemluvila, krk mi to nedovolil. Pohroužila jsem se do svých myšlenek a bylo mi fajn. Největší krize, kdy jsem bojovala se spánkem, byla v 7. kole. Rozednění tentokrát přišlo až v sedm ráno. Po sedmém kole jsem měla vítězství v kategorii v kapse, už by mně nikdo ani o půl kolo nepředběhl.

Po sedmém kole jsem se měla tři a půl hodiny do konce časového limitu a nastalo rozhodování, jestli si dát teplou sprchu nebo osmé kolo. Samozřejmě, že zvítězila výzva a vydala jsem se na čestné kolečko. Zůstala jsem věrná tomu, že vždycky se snažím dát tomu maximum bez ohledu na pořadí ve výsledkové listině. Nešlo se mi už moc lehce, ale s hodně dobrým pocitem. Cestou mi vytrvale pípal mobil, kdy mi kamarádi už posílali gratulace. Ty jsem si přečetla ale až v cíli. Byla jsem moc spokojená. Dařilo se mi držet stabilní tempo od začátku do konce a osm kol byl můj maximalistický cíl. Krk v cíli stávkoval, tak už jsem nevydala skoro ani hlásku, ale hlava se cestou umoudřila. Byla jsem ráda, že jsem to nevzdala předem, nakonec mi to vůbec neublížilo.

Závody byly v lednu a mluvit o vrcholu sezóny se mi zdálo předčasné. Těšila jsem na další výzvy tohoto začínajícího roku. Dnes už bohužel mohu konstatovat, že to vrchol sezóny byl. O tři týdny později jsem si zranila koleno a další moje výzva je teď dát se zase zdravotně do pořádku.

Autorka článku

Iva

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.