LH pošesté a přesto znovu poprvé

... aneb chtěli jste článek, máte ho mít... ;-)

Již se ani nepamatuji, kdy jsem naposledy napsal pár slov, v nichž se zosobní pocity prožité při mé sportovní aktivitě. Sedám tedy ke kompu a se sklenicí kvalitního vína nechávám rozbíhat hard disk v mé hlavě, abych si připomněl sled událostí proběhnuvších při jednom sobotním víkendu na konci ledna 2017. Samozřejmě se nemýlíte, bude se jednat o zážitky z uplynulé LH 24.

Ovšem pozor! Musíme to vzít hezky po pořádku…události, které se odehrály v mém osobním životě, v roce 2016, se výrazně promítly do mého rozhodnutí, v jakémže složení se budu pokoušet pokořit královnu moravskoslezských Beskyd v rámci samotného závodu. Poznal jsem člověka, se kterým bych chtěl zestárnout a prožít s ním mnoho nejen sportovních akcí. Barborka byla tedy jasná volba při tvorbě týmu…dnes vím, stejně jako při první myšlence na složení týmu, že to byla volba nanejvýš správná.  

Má nabídka se setkala u Báry s kladným přijetím a nám nezbylo, než se zamyslet a rozhodnout, jak moc aktivně naložit se zbývající částí roku 2016, tak aby forma gradovala právě na konec ledna 2017. Nutno podotknout, že Bára byla, co se ultra horských běhů týká docela novicka, proto jsem sestavil plán závodů tak, aby nasbírala v průběhu loňského roku co možná nejvíce zkušeností. Vše zahájil Perun SkyMaraton, který jsme si zaběhli společně v limitu bok po boku, pak následoval moc hezký a nekonečný Jizerský ultratrail, abychom v srpnu stanuli opět jako tým na startu velmi krásné Hostýnské osmy, která měla prověřit naši připravenost na závod sezóny, kterým jednoznačně byla Beskydská sedmička.

Všechny tyhle masochistické záležitosti jsme absolvovali ve zdraví a s pocitem nově nabytých zkušeností jsme dál pilovali formu společnými tréninky na beskydských kopcích. Termín LH 2017 se nezadržitelně blížil a náš tým byl, podle slov našich konkurentů v kategorii, nominován na bednové pozice. Není to zrovna jednoduché vstupovat do závodu s takovými prognózami, co se výsledku týká, ale i já osobně jsem věřil v medailové umístění.

A je to tady…v pátek 20. ledna jsme na Milíčové ulici přivítali Míru, vrazili jsme do něj dvě velké brandy, spakovali jsme si fidlátka a hurá společně na registraci. V tělocvičně na Ostravici byl kolem čtvrté odpoledne již čilý ruch a my se dozvěděli při lepení různobarevných pásků na zápěstí, že budeme ubytováni na Sluníčku, tak jako většina závodníků startujících v mixu. To byl tedy trochu šok…představa, že se při střídání u transformátoru budeme muset pokaždé přesouvat na hotel ještě nějakých čtyři sta metrů, v nás zrovna velké veselí nevzbuzovala. Po ubytování jsme ale zase trošku pookřáli, poněvadž jsme zjistili, že našimi spolubydlícími nejsou nikdo jiný než Marky a Marci. Načež naše nálada opět trochu poklesla při pohledu na velikost pokoje a dvojlůžka, na kterém jsme měli strávit všichni čtyři noc z pátku na sobotu. Situaci vyřešila tábornicky Markét, když se rozhodla, že využije raději svou karimatku a spacák a přespí na zemi. Libore U., Bůh ti žehnej;-)!!! Pak již bylo rozhodování o průběhu nocování vcelku jednoduché, dodnes ovšem nechápu, proč jsem nedostal důvěru, abych spal uprostřed mezi Bárou a Marci?!? ;-)

Je sobota ráno…páteční bujaré veselí po večeři a hodnotné doplňování tekutin s ostatními Oceláky je to tam. Na mou otázku, jak že se holky vyspaly, mi bylo lakonicky sděleno…nic moc, poněvadž jsem (prý) chrápal jako dřevorubec. Dnes již všichni víme, že to byl vlastně záměr, aby si Marci připadala jako doma ;-). Nastává tvrdá realita s tím, že není cesty zpět a musíme se všichni po svém připravit na start závodu, který byl stanoven na jedenáctou hodinu dopolední klasicky od pily. Dohodli jsme se s Bárou, že první prodloužené kolo půjdu já a trochu to napálím, abychom trošku rozhodili konkurenci.

Je tady start a ten známý pocit, kdy by chtěl člověk hnaný endorfiny vystřelit jako raketa a nechat se unášet na vlně euforie, kterou navodil dav povzbuzujících nadšenců. Ten, kdo jednou zažil krizi z přepáleného startu ví, jak je důležité udržet emoce na uzdě a začít tak, jak mu tělo dovolí. Startoval jsem z prvních pozic a snažil se, abych se udržel ve vizuálním kontaktu s Mírou. U transformátoru jen rychlý pozdrav s Barčou a zase držet tempo po asfaltce. Počasí se zdálo být nakloněno dobrým výsledkům v závodě, ale jaké bylo překvapení, když jsme nastoupili do stopy v lese a na traverzové úseky, kde se pod nohami objevil sníh v konzistenci plážového písku. Hned po prvním kole jsem věděl, že to bude letos hodně těžké a avizovaný útok nejlepších borců na čtrnáct okruhů se tímto posouval mimo realitu.  

Předávka v prvním kole proběhla, tak jako i všechny ostatní naprosto bez problémů; naše domluva s mobilním avízem parťákovi čekajícím na pokoji se ukázala jako takticky povedená. Bára čekala na střídání s velikým odhodláním ve tváři, jen jsem ji stihnul ve spěchu sdělit poznatky o trase a nebezpečných místech a šup, už byla v trapu;-). Měli jsme připravenou taktiku střídání výhradně po každém kole s časy v okruhu podle mých loňských hodnot a u Báry podle jejich tréninkových časů.



Rozběhl se kolotoč střídání a pravidelných rituálů po doběhu jako bylo třeba dostat se na pokoj, přivítat se s jednou z holek, svléknout se z mokrých věcí, dát je sušit, zajít se občerstvit na raut a ve zbytku času relaxovat na pokoji sledováním on-line výsledků, pak zpátky do běžeckého a čekat na zazvonění mobilu… . Bylo zajímavé pozorovat, jak se se závodem popasovaly Bára, Marky a Marcela, pro které to byla premiéra, přesto jsem měl pocit, jako by závod běžely již poněkolikáté a všechny situace zvládaly bravurně, což lze přičíst k důkladné přípravě na závod samotný jak po stránce praktické, tak i v teoretické rovině. Ve čtvrtém kole Báru v okruhu doprovodil Pavel Tabányi, což si myslím bylo fajn, alespoň se nemusela otravovat s mobilem při volání na pokoj, ať už si přestanu válet šunky a valím na střídání :-). V závěru okruhu se podařilo Báře předběhnout konkurenci.

Od počátku závodu jsme se pohybovali na předních příčkách a od čtvrtého kola jsme si drželi první pozici v kategorii. Jako krizový se jevil u Báry osmý okruh, kdy jsem na předávce viděl, že není ve své kůži a v krátkém interview mi sdělila, že jí nesedla strava, doslova: „přežrala jsem se a jsem nafouklá jako balon“ ;-). Taktika připravená pro závod se nicméně dařila plnit s tím, že jsme pouze malinko začínali ztrácet na časy dané pro jednotlivé okruhy, ale to nelze přičíst ničemu jinému, než povrchu, který se s každým dalším kolem stával těžší, takže to bylo nastaveno pro všechny stejně.

 

Kolem devátého okruhu jsem si v on-line výsledkové listině (mnohdy dosti zmatené) všiml, že se na nás začíná nebezpečně dotahovat námi neznámá dvojice s názvem „Rychlý dech“, která každým dalším okruhem snižovala náš zhruba třicetiminutový náskok. Sil už opravdu moc nezbývalo, a když jsem viděl, kterak se v mém předposledním kole kolem mne doslova přehnal mužský zástupce týmu z druhé pozice, začal jsem přemýšlet, zdali jsme se nenechali uchlácholit výsledkem v průběžném pořadí… . Nezbývalo než zmobilizovat to poslední, co v nás ještě zbylo a bojovat až do konce. V pravou chvíli přišla v neděli ráno silně emotivní zpráva od našeho oceláckého trenéra Libora, kterou nám opravdu vlil do žil energii na grande finále!

Do jedenáctého okruhu jsem startoval s mírným náskokem před kolegou z druhé pozice, jak velký ten náskok byl, jsem ovšem netušil, věděl jsem však, že nyní se láme chleba a již se není na co šetřit. Rval jsem, co to šlo a devíti set metrový traverz, který se v předchozích kolech zdolával jen s obtížemi chůzí, jsem v mém posledním kole běžel. Z Lysé pak už šlo vše stranou a pustil jsem koně z uzdy…vědomí, že mě borec s „Rychlým dechem“ nepředběhnul, mi zřejmě dodalo sílu na jeden z mých nejrychlejších seběhů v celém závodě. Čip na poslední předávce jsem Báře dával se slovy nyní to je ve Tvých rukách (až po cestě na pokoj jsem si uvědomil, že správná formulace by byla spíše v nohách ;-)). Baru šla v posledním kole taky na krev, hlavně seběh, měla famózní a tím jsme uhájili první místo v kategorii před druhým týmem, kterému zjevně rychlý dech na Oceláky z Ostravy nestačil ;-).

Nedělní odpoledne při dekorování vítězů bylo sladkou tečkou za vším tím úsilím, obdiv a gratulace patřily beztak všem, co se postavili na start, Marky s Marcelou a vlastně všichni Oceláci předvedli velmi kvalitní výkony, za které se nemusíme stydět. Chtěl bych v závěru moc poděkovat své polovičce Báře za velmi kvalitní přístup k celé akci, všem co na nás mysleli a fandili taky veliké díky a slibujeme Vám, že není všem dnům konec… ;-)

Raduz & Bára

Autor článku

Raduz

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.