Krutí maso, Květiny a Kilian nerodil

S parťačkou Alicí Martikánovou stojíme na startu a navzájem se informujeme o tom, že se nám vlastně vůbec nechce. Naštěstí je teplé počasí bez větru a deště. Start zahnal všechny negativní myšlenky a vyběhly jsme se prokousat 96 km dlouhou trasou. Pozitivní je, že jako první vystartovala kategorie Sport a Hobby vystartuje až deset minut za námi. První stoupání na Velký Javorový mi zmrazil úsměv na rtech. Alice to nakopla a já jí sotva stačím. Po obličeji se mi řine pot, říkám si, že tohle přeci nemůžu vydržet. Startovat s Alicí bylo pro mne jednou velkou neznámou a pro ni taky. Nebyly jsme ani na jednom společném tréninku, poprvé jsme se více poznaly na Radegastově výzvě, kde ale nebyl moc prostor vykládat. Hledala jsem parťačku a Alča se nabídla mne doprovodit v tomhle šílenství. Na Radegastově výzvě se čerstvá mamča ukázala jako houževnatá a fyzicky zdatná žena, tak proč ne. Ale že ze mě poteče pot proudem hned na prvním kopci, to jsem vážně nečekala.

V Řece nás čeká nepříjemné překvapení. Hobíci neúmyslně zabloudili a lehce si zkrátili trať, přibíhají na občerstvovačku z druhé strany. Desítky z nich se dostávají před nás a Alice má nervy. Slyším, jak volá, že ty „ešusáky“ musíme všechny předběhnout a už vidím jen její vzdalující se záda. Kousnu se a následuji Alici. Kličkování mezi hobíkama v bahně při výstupu na Ropici nám dává zabrat. Do kopce mi Alča lehce utíká, ale na rovině ji vždy doběhnu a z kopečka mi to běží dobře.

Na Morávce uděláme krátký rozhovor s médii a běžíme na druhý vrchol. Zdá se, že první místo v ženách je jasné, o druhé místo se zatím bijeme s Andy a Marťou. Holky jsou pěkně vystajlované s květinami ve vlasech. Dobře jim to jde a několikrát se na trati míjíme. S Alicí jsme se shodly, že už Květiny potkat nechceme a přidáváme do kroku. Vidina druhého místa nás žene dopředu.

Travný je za námi a my už stoupáme z Krásné na Lysou. Alču začíná lehce pobolívat úpon na kolenu, ale bere to optimisticky. V duchu si říkám, ať mne nepotká stejný scénář jako minulý rok. Byla by to škoda. Při sestupu z Lysé zvolníme, ať si kolena odpočinou, ale podvědomě pořád zdrháme před Kytkama. V Ostravici ani nevyužíváme kupon na polívku a valíme na Smrk. Návrh na zlepšení: podávat polévku venku a ne v budově školy, není čas ztrácet čas. Při výstupu na Smrk mám krizi, Alča mne čeká na vrcholku a svačí, jak povzbuzující. Zahryznu se do krůtího masa od Alice a pokračujeme dále. Při nekonečném seběhu ze Smrku lehce zpomalujeme, vykládáme a vlastně se seznamujeme. Probereme děti, narozené i ty budoucí, lezení, jak to běhá na mateřské. Hlava si myslí, že druhé místo máme v kapse a nechce se jí zrychlovat. V tu chvíli nás velice rychlým tempem předbíhají orienťačky, další dobrý tým holek z kategorie Sport na trati. Klábosení jsme utly a pohrouženy do svých myšlenek v tichosti přibíháme na občerstvovačku v Čeladné. Člověk si říká kolik toho má už za sebou, ale popravdě to nejhorší je teprve před námi. Využíváme pauzy orienťaček a ztrácíme se na trať, v tom se objeví Květiny. S Alicí si vyměníme naštvané pohledy. To však můžeme být pouze samy na sebe. Snažím se mou parťačku uklidnit slovy, že když budeme třetí tak je to přeci taky fajn, Alča mi však řekne, že třetí místo se jí nelíbí. No nic, je třeba začít závodit, shodneme se s Alicí, dáme si šlehu a jdeme na to. S vysokým nasazením doháníme kořeny Kempiče s Jenym, kteří na nás překvapeně mrkají a zvou na coca-colu, ale není čas ztrácet čas.

Na Čertově mlýně se dovídáme, že to Standa s Peťou vyhráli. Nejsem překvapená, ale moc šťastná. Alča se mě snaží motivovat, že přeci nemůžu svému milému udělat ostudu. To má pravdu a makáme.

Kořeni z Julba nás dobíhají a loučí se s námi. Bylo mi jasné, že je namotivujeme. Není zač hoši:-)

Na Pustevnách do sebe konečně kopneme zaslouženou polívku, narveme se slaným. Tohle je ta nejlepší občerstvovačka. Nechybí škvarková pomazánka a kyselé zelí. Na Ráztoce dostáváme informaci, že orienťačky jsou za námi 20 minut. To zní dobře, ale pořád si opakujeme, že nesmíme usnout na vavřínech. Nějakým způsobem se vydrápeme na Velká Javorník, z nepochopitelných důvodů osmý vrchol Beskydské sedmičky. Čeká nás poslední, už bolavý seběh do Frénu. Začínáme zase konverzovat, tentokrát na téma bolest. Kiliánův výrok, že bolest neexistuje, Alča usazuje slovy, že Kilian neví, Kilian nerodil. Každá se vypořádáváme se svými bolístkami a blížíme se do cíle. Myslím, že druhé místo je naše, ale představa, že by nás holky předběhly těsně před cílem nás lehce děsí. Naštěstí už vidíme náměstí, plno lidí a slyšíme z dálky naše jména. Alča čapne malou Amálku a běžíme si pro stříbro. Atmosféra je vážně úžasná. Všichni fandí a tleskají. Jsme šťastné. Vím, že Alča chtěla dosáhnout podobného výsledku jako v roce 2012 s manželem Jirkou (15:48), já jsem ale s naším časem (17:16) naprosto spokojená. Na to, že má Amálka teprve 9 měsíců, je Alice schopna dosáhnout takového výkonu, klobouk dolů. Orienťačky po nás dobíhají těch 20 min a Květiny něco přes hodinu. Jsem ráda, že jsme to v polovině nakoply, ale celý závod bych tohle nevydržela. Teď, když píšu tenhle článek, je týden po závodě a já jsem stále plná toho zážitku a našeho úspěchu.


Ocelové horolezkyně nezklamaly a ukázaly co v nich je :-)

Autor článku

Autor článku není z našeho týmu, je odjinud :)

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.