Jak jsem prý začala bláznit aneb můj první rok s Oceláky

Ve svých téměř jednačtyřiceti letech jsem na jaře roku 2014 uběhla svých prvních závodních 10 km po silnici po rovině. Před tím jsem tvrdila, že mně běhat nikdy bavit nemůže. Milovala jsem kolo, hory potažmo turistiku, lyže, sport v globále, jen běh mi nic neříkal. Krize středního věku se prý projevuje různě, a tak jsem si řekla, že je načase vyzkoušet něco nového……….všichni kolem běhají, zkusím to taky……..

                Přes Rungo výběhy a atletické tréninky s Terkou jsem se díky Barče a Hance jednoho dne na sklonku roku 2015 ocitla na nedělní ocelácké přípravce, a pak už to šlo ráz na ráz. Jednou v neděli někdo v dámské sprše po bazénu prohlásil, že bychom mohly vytvořit štafetu na triatlon Moraviaman v Otrokovicích.Nechala jsem se přemluvit jen pod podmínkou, že nebudu plavat. Voda fakt není můj živel a i když se snažím vybudovat si k ní vztah, je to pro mne neustálé trápení……slovo dalo slovo a šílený nápad se stal skutečností a naše hvězdné kvarteto – já, Markéta, Petra a Jitka…..jsme se vrhly do tréninku. Čtrnáct dní před osudným dnem jsem seděla poprvé na silničce. Kilometrově jsem natrénováno měla na treku, ale do té chvíle jsem byla pouhý, jak se říká „cyklo-turista“……..tam hospůdka, tam hrad či zámek atd., takže jet 45km v kuse a závodním tempu jsem si moc nedovadla představit. Nakonec bylo vše super, skvělé a báječné. Všechny jsme si v červnovém vedru mákly, ale euforie z toho, co jsem zvládla, ze skvělého umístění naší štafety a z báječného víkendu s Oceláky, předčila vše.

                Měsíc na to jsem si to vše (včetně „oblíbeného“ plavání) zkusila sama za sebe na Železném Prajzákovi a zjistila, že to „pude“.

                Pak už přišlo soustředění se na horské běhy a ultratraily, které jsou mi tedy mnohem bližší než triatlon (Libor promine J). První na řadě byl Jizerský ultratrail. V nádherném prostředí Jizerských hor jsem měla absolvovat 69km/+2900m. Kvůli rozvodněnému brodu a odklonu trasy z toho nakonec bylo hezkých 75km za necelých 13 hodin a má naprostá spokojenost s tím, že jsem to vůbec zvládla, neboť nejdelší trasa, kterou jsem před tím pěšky (podotýkám) šla, měla 38km za celý den ;-). Proto tenhle závod asi zůstane mou srdeční záležitostí a letos se chystám opět.

Tímto se rozběhla má ultratrailová kariéra a následovalo léto naplněné závody…….Triple3Run na Velkém Javorníku, báječná Hostýnská osma a vrchol sezóny Beskydská sedmička, kdy jsme s nejlepšími parťáky na světe (samozřejmě kromě Marki ;-)) Barčou a mým bratrem Jirkou doslova proletěli Beskydy a za úžasné podpory nezávodících Oceláků jsme stanuli ve Frenštátě na pomyslné K2 za 18,5 hodiny. Spoustu lidí kolem mě nevěřilo, že to dám a tak jsem z toho naměkko ještě teď, když o tom píšu. Byla to prostě bombaaaaa a endorfiny pracovaly ještě několik týdnů.

                Po regeneraci nastal čas se vrhnout opět na pravidelné tréninky ocelácké přípravky, tentokrát i s plaváním a hned přišel další bláznivý nápad a „pod nátlakem“ ;-) jsem se zaregistrovala na 1/2ironman triatlon Czechman 2017………….jestli v červnu letošního roku přežiju tohle, tak už vše ;-). A aby toho nebylo málo, tak téměř ve stejnou dobu, kdy jsem spáchala tenhle nesmysl, udělala jsem další, a to přihláška na Adidas 24 hodin na Lysé hoře. Sice ve dvojici, ale i tak…..já a závod v zimě? Já neustále zmrzlý člověk, který se sice o 100% otužil díky běhání s Oceláky v jakémkoliv počasí, ale přesto. No co už, když jsem to slíbila, tak to budu muset splnit. Byl listopad a my jsme se s Marki vrhly na trénování a za vydatné podpory supportu Michala, jsme drtily Lysou horu, co to šlo. V rámci přípravy jsme si střihly Trávný trek, kde jsem okusila poprvé ten požitek stát na bedně, jelikož jsem urvala druhé místo ve své kategorii na klasické trati.

                A pak už třetí víkend v lednu nastalo završení mého prvního roku s Oceláky………….LH24. Obavy ze špatného počasí, únavy či jiných nepředvídaných okolností se během těch 24 hodin postupně vytrácely a my to s Marki dávaly dle plánu, který zněl 10x. Jak jsme si předsevzaly, tak se stalo a bylo z toho 4. místo v kategorii a 5. celkem z ženských dvojic, takže spokojenost. Po závodě jsem sice prohlásila, že tenhle už ne, že je to prostě nezáživné lézt někam 24 hodin dokola, ale už jsem zase nahlodaná a to asi kvůli atmosféře a kvůli těm super lidem kolem.

                Během toho roku, který jsem tady sesumírovala, bylo ještě mnoho super akcí, ať už sportovních nebo společenských, které jsem absolvovala s partou „ocelových“ lidí, kteří mi přirostli k srdci a vykrystalizovali se z nich báječní přátelé a tak jsem šťastná, že jsme Oceláky našla.

                Teď už se těším na další rok plný bláznivých nápadů na závody, splnění některých cílů a snů, endorfinů a euforií z absolvovaných závodů atd. atd. atd……………….

 

Marcela  

Autorka článku

Marci

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.