Jak jsem prožila 24hodinovku na Lysé hoře

24 hodinovka okolo Lysé hory je za mnou. Myslím si, že nemá cenu představovat tento závod. O této extrémní akci se již pár dnů hovoří mezi běžci a sportovci i mezi lidmi, kteří na Lysé hoře nikdy nebyli. LH 24 zaburácelo Beskydami ve dnech 25. – 26. 1. 2014. Nebudu popisovat výsledky těch nejlepších, ani extrémní zimu, která si vyžádala několik desítek lehkých omrzlin a úrazů, ale ráda bych napsala pár mých osobních pocitů.

Zdá se, že mozek se už rozehřál a taky trochu odpočinul po závodě, přesto jsem myšlenkami pořád na Lysé hoře, která tak přitahuje pozornost nejen turistů ale i běžců a bláznů (tzn. účastníků LH24). Vždy když zavřu oči, tak vidím zledovatělou sjezdovku, kde si každý musel najít tu nejbezpečnější cestičku. Byla to, dá se říci poslední část výstupu přesto nejtěžší, kdy v sobotu kolem osmi večer bičoval naše těla nárazový vítr a naše tváře fackoval krutý mráz. Sundání rukavic, byť jen na pár sekund bylo za trest. V tu chvíli neměl člověk ani žízeň ani hlad, ale jen potřebu co nejrychleji zmizet. Jenže po sjezdovce následoval sestup v kamení a ledu. To, že Beskydy nebyly přikryty sněhovou peřinou, dělalo vrásky snad všem účastníkům LH24. I já jsem měla obavu z technických pasáží, kdy jsem musela sledovat každý svůj krok bedlivě ve světle čelovky. Každé zaškobrtnutí bylo po zásluze potrestáno mnoha energii beroucími pohyby nebo pádem. Bylo mi líto, že si to neužívám tak jako minulý ročník, kdy seběhy ve sněhu byly vždy za odměnu, kdy mne závod hodně bavil, teď to však bylo daleko více o překonání sebe sama a velké dřině.

Cítila jsem se velice odhodlaně, ukázat že mě mráz nemůže zastavit a s hlavou si poradím. Stoupání, u kterého jsem se minulý rok hodně trápila, bylo teď za odměnu. Cítila jsem v nohách sílu, jen ta chuť se po několika sebězích vytrácela. V hlavě se míchaly skeptické myšlenky o významu mého počínání s představou, že překonám mých 8 kol z LH24 2013.

Skeptické myšlenky jsem zahnala, můj limit osmi kol jsem však nepřekonala. Během 4. seběhu se ozvalo koleno, které si pěkně pracovalo pár let v tichosti. Čéška najednou plakala nad krkolomným seběhem v kamení a já to její řvaní nevydržela. Dva kamarádi Radim Kasalík a Kurri, kteří mi a Standovi pomáhali dole v depu s občerstvením a našimi potřebami mezi jednotlivými koly, mne přesvědčili, že mám pokračovat. Bezbolestné stoupání pátého kola mne naladilo, ovšem sestup opět rozladil. To samé se konalo v kole šestém, které bylo mým kolem posledním. Rozum vyhrál a v neděli ve 2.30 ráno jsem tento souboj se sebou samou ukončila. Mrazivé podmínky jsem byla ochotna snášet, ale kvůli bolesti v koleni jsem se vzdala i pěkného umístění, jak mi však plno přátel řeklo, není všem dnům konec. Po rekapitulaci mých myšlenek jsem v tomto extrému ráda i za těch šest kol, které jsem s námahou dokončila v celkem pěkném čase.

Na dalších 8,5 hodin jsem se stala pozorovatelem závodu a hlavně obdivovatelem všech závodníků, na kterých byl vidět, že bojují se všudypřítomným mrazem a vlastním já. Svým skvělým výkonem mne překvapilo hodně lidí a v mých očích stoupli ještě výše, hlavně jeden.

Napadla mne jedna zajímavá myšlenka, Lysá hora nejde nenávidět nebo se jí úplně nabažit naopak těším se na ní stále více a více.

Autor článku

Autor článku není z našeho týmu, je odjinud :)

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.