Co to byl letos za rok?

Je konec prosince, čas na bilancování. Letošní rok byl pro mne směsí všeho. Začátek byl těžký. O LH24, která pro mne málem skončila ještě před začátkem, jsem již psala. Dala jsem si pauzu do konce března, abych si vyléčila bolavou patu. Nepomohlo. Došlo na nejhorší - návštěva lékaře a následná rehabilitace. Nejprve to nevypadalo nadějně, ale nakonec si tělo dalo říct a šlo do sebe a po dalších třech měsících se pata hodně zlepšila. Od dubna jsem se zase vrátila ke svým běhům po lese. Po několikaměsíční pauze to nebylo nic moc, čas 10 km za hodinu vypadal jako sci-fi, spíš tak 1:10 a hlava si ze všech sil říkala, že přece běhám pro radost. Tradiční Dolnolhotská desítka se letos nekonala, tak na porovnávání s předchozími roky naštěstí nepřišlo a sebevědomí nepadlo příliš hluboko.

První závod byl Perun SkyMarathon začátkem května. Terény nádherné, časový limit nad mé možnosti. Po dvaceti kilometrech jsem měla nastoupány 2/3 z celkového převýšení a sluz za časovým limitem asi 20 minut. Pořadatelé sice nebyli nekompromisní, za předpokladu excelentních seběhů by mne nechali jít dál, to ale není můj případ. Takže následovala odbočka po hřebeni do cíle. Bylo to poprvé, co jsem nedokončila, ale nebyla jsem z toho překvapivě ani špatná. Část trasy jsem si opravdu užila, moc se mi líbila a je to výzva pro příští rok. A upozornění pro mne, že je potřeba v tréninku přidat.

Konec června byl nečekaně studený a na Zugspitz Ultratrail vládlo zimní počasí. Čerstvě nasněženo, dole děšť, to bylo počasí na startu. Letos jsem opět odhodlaně stála na startu Supertrailu, šedesátikilometrové trati. S cílem vylepšit si loňský výsledek, kdy jsem trať zdolala minutu před vypršením časového limitu. A bylo poznat, že už jsem byla na závod mnohem lépe připravena, běžela jsem v pohodě, měla jsem dost času i na občerstvení a v pohodě jsem se i kochala pohledy po okolí. Úplně jiný závod a umístění v polovině výsledkové listiny. Spokojenost.

1.8. – Lysohorský čtyslístek. Srdeční záležitost, taky nic jednoduchého. Už první těžké rozhodnutí bylo odmítnout společnost Martina a Katky a vydat se na trať jako sólista. Po prvním výstupu a sestupu se ukázalo, že jsem sladila tempo se závodnicí Janou a pak už jsme zbytek trasy absolvovaly spolu. Cestou se naše dvoučlenná skupina rozrostla ještě o mého kamaráda Roberta a pak nás dohonil i Martin. Moc fajn závod. Kromě toho, že jsme si mákli, tak jsme se i docela dobře pobavili a to je cílem nás amatérů. Časový limit jsme dali v pohodě a s výkonem jsme byli všichni spokojeni. Příjemnou vsuvkou byla podpora kamarádů z Jahodové a povzbuzení osvědčeným sektem po druhém vrcholu.

Vrchol sezóny pro většinu takto laděných lidí je B7 v září. Pro mne narozeninová procházka. Letos se mi konečně podařilo sehnat parťačku do kategorie sport a mohla jsem si tak vyzkoušet plnou trasu. Stalo se tak na oceláckém večírku, v teple, u lahvinky dobrého vína a odvážlivcem byla Simča. Společných tréninků jsme moc nedaly, ale výlet na Roháče byl super. Jelikož to byl vrchol sezóny, chtělo by to se o závodě více rozepsat. Z mého pohledu průběh závodu nebyl vůbec ideální. Dva dny před začátkem závodu mne skolila nějaká nevolnost, místo spánku jsem klečela celou noc na záchodě. Žaludek se uklidnil až v pátek, těsně před závodem. Do toho mne bolela achilovka a nebyly v pohodě ani nějaké svaly, co jsou kolem holení. Jelikož Simča byla před svou první B7 natěšená a zároveň nejistá a mne brala jako zkušenou oporu, rozhodla jsem se ji svými problémy nestresovat. Holeně jsem musela přiznat už v Třinci, protože mne dost limitovaly v běhu k sjezdovce na Javorovém. Takže se slovy, že je to v klidu, protože není cílem se vydat už na prvních kilometrech, tak jsme se spíš chůzí než během pod sjezdovku dostaly. Pak začal ten správný beskydský terén a už to bylo o dost lepší. Další průběh závodu už byl relativně pohodový. Simča vpředu, já v závěsu za ní. Toto se nakonec ukázalo jako docela dobré, protože mé tempo bylo nastavené na výdrž a Simča neměla šanci se utavit svým nadšením. Zatímco se vzpamatovaly holeně, začala se mi ozývat achilovka a žaludek. Na občerstvovačkách to byl boj, vůbec do sebe něco dostat, žaludek jsem přiznala na šedesátém kilometru. Nejdůležitější ale byla pohoda v týmu. Jediný drobný problém byl s pohodou po vydatném dešti na Ráztoce, kdy jsme vystoupaly opět na hřeben do zimy a větru a na Simču dolehla hypoglykemická krize. 80 km bylo za námi, únava již značná, ale vyhlídky cíle již docela blízko. Spravily to během pár minut dva hroznové cukry. Rozsvítily jsme už za šera čelovky, získaly tak jistotu v terénu a rozběhly se do Frenštátu. Po cestě nám již začaly chodit povzbudivé sms, že máme vydržet a budeme stát na třetím místě na bedně. To bylo hodně motivující a tak poslední kopec jsme skoro ani nezaregistrovaly. Cestou do cíle jsme předbíhaly spoustu závodníků z hobby kategorie. Závěrečný výstup na pyramidu na náměstí jsme si již vychutnaly. Mým cílem bylo udržet si na náměstí důstojnost, to jest žaludek v klidu a to naštěstí vyšlo. Cestou mne pobavil moment, kdy jsem již evidentně kulhala kvůli achilovce nahoru na Radhošť a došla nás dvojice z hobby. Vyjádřili mi svůj obdiv, že i v takovém stavu ještě jdu a ještě navíc sport a ne zkratkou. Pak došli Simču a říkali jí, že ta její mamka je teda dobrá, když to všecko vydrží. No to nešlo se nesmát. Od té doby mám Simču za dceru. Pocity v cíli byly nádherné, ještě hezčí asi druhý den během vyhlášení. Stály jsme na bedně, osprchované, vyspané dorůžova a usměvavé a na průběh závodu a absolvovanou bolest jsme již dávno zapomněly. Tak pro velký úspěch příští rok znovu.

Pro mne však tímto úspěšná vlna neskončila. Ještě mi pořád chyběla nějaká ta kontrolní desítka. Na poslední chvíli se mi podařilo přihlásit se na Hornickou desítku do Frýdku Místku. Pořád jsem snila o tom, že bych mohla čas nějak dostat pod hodinu. Skoro celé léto jsem jezdila do práce na kole a z nedostatku času jsem tuto trasu do a z práce občas i zaběhla. Ale pořád nějak nešlo se rozběhnout. V den závodu jsem se cítila již od rána úplně vyčerpaná. Do toho dopoledne domácí práce, příprava oběda a start jsem málem ani nestihla. Nakonec se mi ale s klidnou hlavou běželo úplně ideálně. Myšlenky jsem měla úplně jinde, než na trati. Dýchání a srdeční tep mnohem klidnější, než den předtím na procházce v lese. Překvapení v cíli – dvě vteřiny za osobákem v čase 56:43. No, a pak že dobře už bylo.

Na úplný závěr ještě zmíním jednu nesoutěžní metu. Na Štěpána se mi podařilo vyjít na Lysou od Bezruče za 58 minut. Hodina je opět pro mne jeden z milníků pro tuto trasu. Zatím se mi ji letos nepodařilo pokořit, i když jsem šlapala, co to šlo a v hlavě mi zběsile tepala krev. A v den, dny se mi šlo hodně na pohodu, na hodinky jsem skoro ani nekoukala, ospalá po ránu a v myšlenkách ještě u vánočního stromečku, jsem podala takový výkon. No rozumí tomu někdo?

Závěrem bych vám všem chtěla popřát pevné zdraví, hodně pohody do nového roku a jako bonus navíc i radost ze sportu.

Autorka článku

Iva

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.