Beskydská sedmička

Tento rok byla B7 jiná z mnoha hledisek. Můj parťák, který mne přivedl k B7 je na pracovní cestě v Americe do konce roku. Nezbývalo než se podívat po jiném parťákovi, který by byl ochoten se mnou běžet. Můj jediný cíl byl zlepšit svůj čas a ten stlačit co nejvíce k hranici 15h. Proto mé hledání bylo na někoho, kdo má podobné ambice. Jednou z několika človíčků byla maratónská hvězda Tereza Šádková.  První otázka, kterou jsem ji dal bylo, jestli jí zajímají hory a jestli by si nechtěla vyzkoušet nějaký závod. A hned za tepla jsem jí řekl co takhle B7 a čas okolo 15hodin. Tereza skoro bez váhání odpověděla Ano… To mne dostalo. Hned ten den jsem začal shánět registraci pro nás dva. Nebylo to tak těžké a registrace byla naše. Naše domluvy ohledně tréninku byly jasné. Proběhnout si co nejvíce z trasy, aby Tereza věděla, co jí čeká. Hory jsou jiné a například seběhy, ty ve městě nenatrénujete. Tereza měla za sebou hodně silničních maratónu, ale kopce takhle dlouze nikdy neběžela. Proto naše tréninky byly hodně společné hlavně na horách. Trasu jsme skoro celou proběhli nanečisto a ve městě natrénovali výdrž a uběhli mnoho kilometrů.

Strategie na tento závod byla jasná. Hlavně doběhnout do cíle a pokusit se o co nejlepší čas a třeba se i umístit. Ale jak každý ví, tak dlouhý závod je jednou neznámou. Může se stát cokoliv. Od zranění, až po nechutenství a podobných  vychytávek, které člověk potřebuje na tak dlouhém závodě.

V den závodu jsme absolvovali registraci tentokrát ve Frýdlantu n/O. Už zde bylo cítit z ostatních lidí nervozita a chuť závodit. Po registraci a vyfocení startovní fotografie jsme si šli prohlédnout doprovodný program. Poté nastal čas se přemístit domů a načerpat poslední energii. Doma jsem prošel poslední věci, které by mi mohly chybět na trase a šel si lehnout. Nervozita byla ale silnější, a proto můj spánek byl tak napůl. Po probděném odpoledni jsem byl připraven vyrazit na start, který byl v Třinci na náměstí. Cestou jsme nabrali parťačku a hurá cesta je naše. Po příjezdu na start jsme měli asi hodinku čas. Byl prostor na fota a pokec s Oceláky a ostatními kamarády. Na start mne doprovázela moje žena, která v tomto závodě sehrála důležitou úlohu.   

Start závodu byl opět hektický a plný adrenalinu. Proběhlo mnoho fotek a poznatků mezi závodníky, jak kdo trénoval a jaké jsou ambice. My s Terkou jsme měli ambice hlavně doběhnout do cíle a čas třeba kolem 15hodin. Po slavnostní střelbě se dala masa závodníků do pohybu. První kopec, který nás čekal, byl Javorový. Prudká sjezdovka, která prověří každého, zda je připraven. Hlavně neuspěchat start, protože cíl je daleko a síly je třeba šetřit. Terka sice nasadila tempo, ale snažil jsem se ji brzdit. Na vrcholu sjezdovky nás vítaly zástupy fanoušků mnoha závodníků. Supr atmosféra dodává chuť a sílu závodit. Náš další přesun byl na vrchol Javorového, který je pěkně po hřebeni. Z Javorového je supr seběh do Řeky. Je rychlý a člověk musí vnímat každý kousek cesty. Po seběhu nás čekala sjezdovka v Řece, která je svým táhlým profilem výživná. Do vrchu se sice tvořila zácpa, protože nebyla posečená tráva a ostružiní, které místy bylo cítit okolo nohou, nedalo moc šance se urvat. Tady už jsem šel první já a volil tempo, jaké se dalo. Ohled dolů na sjezdovku byl skvělý. Tolik světlušek tvořilo krásného hada. Než jsme se nadáli, byli jsme nahoře. Další část byla Ropice. Moc si už ani nepamatuji, kudy vedla trasa, ale profil nebyl už tak namáhavý. Zde se poprvé oddělovali hobíci a sport. Běželo se supr a síly bylo dost. Udivilo mne, jak závodní pole prořídlo a občas jsem měl pocit, jestli jsme nezabloudili. Naštěstí se tak nestalo a my se vynořili zase na stejné trase jako hobíci. Na Morávku, kde byla první občerstvovací stanice, už nezbývalo mnoho. Konečně meloun, lehké jídlo a pití. Pro tento závod jsme zvolili taktiku sebou čistou vodu a na občerstvovačkách oinťák. Po cestě jsem jedl fíky, rohlíky a gumítky. Zbytek jen ovoce a sůl. Nakonec to i pomohlo a neměl jsem z toho žaludek na vodě. Tady jsme se zdrželi max. 10min a už jsem volal na Terku a hurá na Travný. Je to supr kopec. Prudký začátek, hřebenovka a technický seběh. Tady se zase rozdělovali hobíci a sport a znovu jsme se potkali pod kopcem Trávného. Při stoupání nahoru bylo cítit, že tento kopec není zadarmo. I Terka nekonečně čekala na hřebenovku, která se dá běžet a člověk trochu odpočine. Zatím jsme neměli ani jeden nějak velké problémy se silou a to nás pomalu hnalo na vrchol. Při překročení vrcholu jsme lehce zastavili, vydechli a hurá dolů. Seběh byl pro Terku těžký a ještě k tomu tma. Travný je jediný kopec, který jsme neměli natrénovaný. Po dlouhém seběhu byla další zastávka Krásná, kde jsme dali pauzu zase max 10min. Asi to bylo málo na Terku, ale nechtěl jsem, ať nevypadne z rytmu. Rychlé jídlo, voda a pokec s lidmi okolo a hurá dál. Lysá Hora je pro mne vždy něco nového. Tady se pomalu začíná mezi některými lámat chleba a krize je nadohled. Já jsem se ještě pořád cítil dobře. Trochu nohy, ale nic nepřekonatelného. Při posledních metrech na severní sjezdovce jsem cítil, jak Lysá bolí a na Terce se začala projevovat únava. První krize byla před námi. Seběh je po červené a u Lukšince se napojuje na modrou. Není těžký, ale člověk musí dávat v horních partiích pozor na mnoho kamenů. Dolů nás hnalo i to, že tam bude moje Peťule. Měla pro nás připravený support. Po nezdařeném kontrolním pípnutí, kdy jim vypadli čtečky, jsme šli k autu. Vše bylo skvěle připraveno. Převlékl jsem si triko a najedl se. Rohlík, sýr, čaj, voda a byl jsem spokojený. Terce začala být zima, takže rychle převléct a bundu na sebe. Krize byla tady. Vypadala, že odstoupíme a nikam už nepůjde. Snažili jsme se jí dát nějak dokupy. Začala se dávat dohromady a pomalu se chystat dál. V tu chvíli přiběhl pár mixu, s kterým jsme nakonec bojovali až do poslední chvíle. Tak a to byl moment, kdy jsem se snažil Terku vyburcovat, že fakt musíme dále. Hned teď. Pomohlo to, rozloučil jsem se s Peťkou a hurá na Smrk. Zdrželi jsme se asi 20min, ale hlavně že jsme pokračovali. Po nějaké chvilce zjistila Terka, že jí teče camlback. Celé záda mokré, mazec. To jí asi nakonec trochu nakoplo a šli jsme svižně dále. Před zdoláním vrcholu mně chytl spánkový deficit. Ale nebeské schody mne probudily. Je to část trasy, která má trochu tvar schodů, ale je prudká jako blázen. Po velkém trápení obou jsme se vyškrábali na vrchol a hurá 12km seběh. Byl to dlouhý seběh a nemám ho rád. Pronásledovatelé zatím nikde. Po nekonečném seběhu nás čekala občerstvovačka na Čeladné, kde začalo i pršet. Ochladilo se docela dost. Zde jsme se opět rychle najedli a napili. Potkal jsem zde i kamaráda z rungo, který nám řekl, že jsme asi druzí max třetí v kategorii. To byl další motor, který nám docela pomohl. Při odchodu jsme zjistili, že naší pronásledovatele právě doběhli. Rychle pryč. Další kopec je Kněhyně, kdy stoupáte po nekonečně dlouhé silnici, která se kroutí jako had kolem své oběti. Poslední část kopce je vrstevnicí, kde jsem se obával toho nejhoršího. Naší pronásledovatelé nás dohonili. Pravda sil moc nebylo a tohle nám taky moc nepomohlo. Proběhla oční komunikace a dvojce vedená sportovcem, který udával rychlé tempo své parťačce pomocí lana, nás předběhla. Připadalo mi v té chvíli, jakoby teprve začali a my právě končili. Terka trochu polevila svou myslí a pár větama jako by vzdala naší pronásledovací akci, která v tento moment musela nastat, pokud jsme uvažovali o lepším umístění. Za Kněhyní nás čekal další kopec Čertův Mlýn, který jsme zvládli vcelku rychle. Na Pustevny, které následovali to bylo poměrně v klidu. Hřebenovka a jeden malý kopec a byli jsme tam. Únava byla opravdu znát a ani jeden jsme se nedokázali nakopnout. Při příchodu na občerstvovačku jsem viděl, jak naší pronásledovatele právě vybíhali. Jejich náskok nebyl tak velký. To by mohla být další šance. Rychle jsem Terce vysvětlil, co nás čeká a že není čas na velké jídlo a pití. Doplnili jsme vše a hurá dolů do Ráztoky. Ještě, než jsme vyrazili, jsme se dozvěděli, že naše pozice je asi na 4. místě. Seběh, byl docela rychlý, ale kolena se začaly hlásit a proto jsem povolal na pomoc Brufena, který mi částečné pomohl a ulevil. Při seběhu jsme zase předbíhali některé z dvojic jak hobíku tak sportu. Zde startovní pole bylo opravdu prořídle a zde se projevovalo natrénování a jak má vše člověk v hlavě srovnané. Je to očistec, ale v tom je síla a sportovní duch. Při doběhu ke kontrolnímu stanovišti jsme si odlípli čipy, které jsme měli celý závod na zápěstí a hurá na Radhošť. Tempo bylo v tuto chvíli docela dobré. Snažili jsme se oba se překonat a pokusit se dohnat naše oběti. Po nějaké době jsem spatřil soupeřku z dvojce, která před námi utíkala. Terka mi nevěřila, že bychom je mohli dohonit, ale stalo se. To byl pro moji maratonkyni povel pro tělo - teď anebo nikdy. Dohnali jsme je a pomalu se snažili je předběhnout a zvyšovat náskok. Podařilo se, na Radhošť jsme opět byli rychlejší. Né o moc, ale povedlo se aspoň na chvíli. Teďka jen seběh na Pinduli, kde nás čekal velký support. Obě naše rodiny a mnoho jídla a pití. Dolů to ale bolelo a kolena mi dávaly najevo svou bolest a překročení jejich možností. Ale jak jsem říkal, vše je o hlavě a bolest se dá překonat. Už když jsme běželi dolů, informoval nás support, jak jsme na tom a kteří jsme – bojujeme o 2. až 3. Místo! Doběhli jsme konečně na Pinduli a nikde jsem neviděl naše pronásledovatele. Věděl jsem, že zde můžeme zůstat jen chvíli. Kontrola na stanovišti proběhla a teď jen vše doplnit a hurá na poslední kopec. Únava byla velká, ale adrenalin ještě větší. Zavolal jsme na Terku honem jdeme, jsou tady! Teďka anebo nikdy. Všechny ty hodiny tréninku jsme nemohli zahodit za sebe, a proto jsme nasadili opravdu maximální tempo. Javorník není těžký kopec, ale začátek je hodně prudký. Tady jsme viděli, jak se zkracuje náš náskok, který byl sotva 200m. Po prudkém stoupání následuje asi jeden až dva kilometry vrstevnice. To byla možnost jim utéct a udělat si větší náskok. Běželi jsme z posledních sil, ale asi se to vyplatilo. Nikde jsem je neviděl. Po vrstevnici ostrá zkratka, která připomínala stěnu. Tento úsek je poslední utrpení na této trase. Už zbývaly asi jen 2km na vrchol, kde byla poslední kontrolní stanice. Podle času jsem si najednou uvědomil, že náš čas bude určitě pod 16 hodin, což bylo úžasné. Konečně jsme nahoře, poslední kopec. Teďka jen rychlý seběh a je to naše. Byl jsem moc nervózní, ale povzbuzoval Terku ať vytáhne ze sebe vše co má a ať překoná všechnu bolest. Seběh z Javorníku taky není zadarmo, ale šlo to. Vidina cíle je silnější než jakákoliv bolest. Předbíhali jsme ještě pár dvojic, které taky bojovali z posledních sil. Poslední kilometr je po silnici až na náměstí. Ohledl jsem se a pronásledovatelé nikde. Bylo jasné, že nám už nic nestojí v cestě. Posledních 100m jsme si opravdu užili. Viděl jsem svojí ženu a syna a emoce začaly pracovat. CÍL je náš?!?! Paráda my to dokázali. Pod 16hodin a 2. místo v kategorii a celkově ve sportu 23.místo! Byl jsme mega šťastný a splnil se mi můj tajný sen se jednou postavit na podium před všechny ty lidi. Terce jsem dal pusu za to, že jsme to dokázali jako team, i když to bylo opravdu moc těžké a dramatické. Při všech formalitách, které musí každý závodník projít v cíli, jsem pak objal svojí ženu a poděkoval za vše. Bylo to pro mě hodně důležité a ona mne podpořila ze všech nejvíce. Pomoc supportu je znát a myslím si, že to pomáhá. Plný emocí jsme s Terkou probrali průběh a přišlo pár gratulací od našich přátel jak v cíli, tak telefonem. Opravdu jsem si užil atmosféru v cíli a v neděli při předávání medailí, to byl pocit, který stojí za trénování, úsilí, bolest.
 
Chtěl bych tímto ještě jednou poděkovat své parťačce za skvělý závod, za motivaci a smekám, jak se vypořádala poprvé s tak dlouhou tratí, která nebyla opravdu lehká. Je to bojovnice a myslím si, že příště na tak dlouhé trati bude mít více zkušeností a zase se posune dopředu. A ještě všem našim fanouškům a přátelům, kteří na nás mysleli. Mým trenérům Kači a Liborovi, za celoroční podporu, jak v běhu tak v posílení těla i ducha. A poslední díky mé Peťulce, která je mou životní oporou jak při tréninku, závodech, tak i v životě :-)

Autor článku

Michal

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.