1348 minut na Lysé hoře

… je neděle, 26. leden 2014, něco po čtvrté hodině ráno… všude je tma, jen čelovka osvětluje úzký prostor přede mnou, vycházím z lesa, mám za sebou nejprudší část výstupové trasy a jsem tu sám, už dávno se roztrhal zdánlivě nekonečný had závodníků a každý si užívá po většinu trasy samotu. Dívám se nahoru a hledám hvězdy, nic nevidím a tak se snažím zaostřit zrak a znovu je hledám … alespoň kousek oblohy, kde budou vidět, aspoň jedno souhvězdí, nebo část - moc si to přeju … i pro ně jsem přece kdysi začal chodit do hor …

… do obličeje mi foukne mrazivý vítr a to mne vrací do reality, rychle dopínám bundu až k bradě a natahuji šátek přes obličej, dostávám se na horizont a přede mnou se otvírá Malenovický kotel, vím jaké to bude, měl bych zrychlit, už šestkrát jsem tu promrznul a i když se vítr trochu umoudřil, s přicházející únavou se tělo hůř zahřívá. Půlkilometrová rovinka přede mnou vybízí k běhu a tak se do něj nutím, hlavně už být na konci, tam se pěšina stočí do lesa a začne volně stoupat k turistické značce vedoucí od Bezruče … je mi fakt dost zima a bolí mne kotník, mrazivé počasí ho sice téměř dokonale leduje a  Ibalgin  zabral, ale při došlapu cítím jak je měkký. V hlavě jsem si rozdělil trasu na tu, co nebolí – výstupovou a tu, co musím dát, abych se dostal dolů … a nutím se …

Sobota 25. Leden, 10hod. 59min. odpočítáváme poslední sekundy do startu a v zápětí se rozbíháme, téměř 800 lidí přišlo závodit, překonat sebe, překonat ostatní, zjistit, kde leží jejich fyzické a psychické hranice, kolik toho vydrží, kolik pocitů dokážou prožít za jeden den - začal závod 24hodin na Lysé hoře.  První kola jsou povinností a tak si jen kontroluji tempo, které chci držet, celkově se cítím dobře, ale je jasné, že tento ročník je jiný než ty předchozí, velký mráz, na který pořadatelé upozorňovali, pronásleduje všechny a nedostatek sněhu ztěžuje seběhy. Už dávno jsem rezignoval na to cokoliv nahoře polykat, mám sice nějaké cukry sebou, ale to by mi muselo být opravdu hodně těžko, představa, že sundám dvoje rukavice, mne vůbec neláká, piju a jím jen dole…

… dokončuji čtvrté kolo nahoře teď hodně fouká, vracím se promrzlý a pohroužený do svých myšlenek, najednou slyším veselé hlasy a vzápětí potkávám Libora, Michala a Annie s Beauty (vlastně napřed holky, pak ty dva :-)), vytrhuje mne to ze samoty a zdá se mi, jako by se protly dva světy – nahoře „zuří peklo“ a kluci si vyšli jen tak na večerní špacír do lesa, povzbudit kamarády – prohodíme pár slov – jsem moc rád, že jsou tady, dodá mi to neskutečně energii a vše se najednou zdá přívětivější …

… páté kolo, blížím se k Lukšinci jsme přes jedenáct hodin v pohybu a chci si dát magnezium, ať předejdu křečím, vytahuju ho z kapsy a zjišťuju, že led neteče, zvažuju, zda ho dát do rukavice a počkat, až rozmrzne, pak ho vracím zpátky, počkám, dole mám ještě jedeno, vzpomenu si na  camelback a neubráním se úsměvu, dneska je prostě všechno zamrzlé…

… jsem v šestém kole, začínám sbíhat dolů, nejhorší kluzký úsek hned pod vrcholem – stále dokola - jedna zatáčka doleva, kousek rovně, pak doprava, pak rovně a pak… špatně došlapuju, levá noha se mi sveze po kameni a vyvrtne, asi ne úplně, ale hodně bolí, snažím se na ni znovu postavit, pak udělat pár kroků, stejně tu nemůžu zůstat a musím nějak dolů, je mi však jasné, že můj závod dostal zcela nový rozměr. Dole si lehám téměř na hodinu a přemýšlím co dál, do konce závodu zbývá ještě devět hodin, pak polykám „růžovku“ a zavazuju si boty …dám ještě kolo, nebo dvě … v tom čase to i odkulhám …

…ráno je nádherné, doslova za odměnu, sám sobě děkuji, že jsem to nezabalil, začne svítat a zcela se vyjasní, užívám si tu krásu a skoro se mi nechce dolů…

…mám před sebou snad poslední kilometr dokonale rovné cesty a nechci, ať mne někdo předběhne a tak se rozbíhám, dnes už naposledy, dělá mi to radost, dle svého pocitu běžím rychle, už nemusím na nic šetřit síly a euforie z blížícího se cíle potlačuje bolest v kotníku, jenže, co je to rychle po 23hodinách – asi bych se musel vidět :)

a úplně poslední vzpomínka…

Je pondělí, chystám se do práce, zjišťuji, že otok na kotníku je tak velký, že nemůžu obout botu, po chvilce úsilí se do ní nasoukám a odkulhám k autu…to mne svým způsobem uklidní… asi to opravdu jinak nešlo … no co už, tak se tam musím za rok vrátit a konečně udělat těch kol devět, nebo víc J, ale ať už to dopadne jakkoliv, vím, že pokud tam budu, zase budu v srdci cítit obrovskou krásu a v hlavě euforii z nevšedního zážitku a hlavně proto se tam vracím … pro emoce, pro pocity, pro to být chvíli s lidmi, které mám rád a kteří mají podobný vztah k životu.

Cítím, jak je mi hezky a kolik energie jsem získal tím, že jsem na tom kopci nějakou nechal, napadá mne, že je to jako v životě, člověk musí chtít a umět dávat, aby mohl a byl hoden dostávat…a to je tak asi všechno, co k tomu mrazivému víkendu dokážu říct :)

Autor článku

Pepa

Stále se u nás něco děje

Developed by ASPECTO Media s.r.o.